Motto křesťanského hédonismu: Zarmucovaní, avšak stále se radující
Bránit křesťanský hédonismus na základě Písma je jedna věc; pomoct lidem aplikovat ho v praxi je věc druhá. A je obtížnější. Pokusím se o to v tomto článku.
Ale než začnu, ujasněme si, o co jde.
Křesťanský hédonismus je způsob života, který vychází z přesvědčení, že Bůh je v nás nejvíce oslaven, když v něm nalézáme své největší potěšení. Toto přesvědčení má dopad na celý život a probouzí v člověku opravdové nadšení. V popředí stojí myšlenka, že veškerá pravá zbožnost a pravé uctívání nezbytně zahrnuje hledání štěstí v Bohu.
Základem této myšlenky je skutečnost, že cílem vší pravé zbožnosti a pravého uctívání musí být oslavení Boha. Byli jsme stvořeni k Boží slávě (Izajáš 43:7). Pavel uvedl: „Ať tedy jíte nebo pijete nebo cokoliv činíte, všechno čiňte k Boží slávě“ (1. Korintským 10:31). Je tedy hříchem usilovat o dobré skutky nebo se snažit o uctívání, jestliže cílem není oslavit Boha.
Ale Bůh není oslaven, jestliže v něm nalézáme méně potěšení než v jiných věcech. Tím je umenšen. S tímto vědomím nemůžeme být neteční k tomu, zda se ve svých skutcích těšíme z Boha. Pokud všemi svými skutky máme oslavit Boha, pak v něm musíme nalézat víc potěšení než v čemkoli jiném.
Když Ježíš prohlásil: „Blaženější je dávat než brát“ (Skutky 20:35), jistě nechtěl, abychom při dávání tato slova ignorovali. Vždyť Pavel v tomtéž verši říká, že máme na ona slova „pamatovat“. Touha prožívat radost v dávání je sobecká a hamižná, jestliže jejím základem není sám Bůh a jestliže nechceme tuto radost sdílet i s druhými.
Pochopení vzácného výroku
Tím vším se však stále nedostáváme k jádru křesťanského hédonismu – totiž jak ovlivňuje naše pocity a nálady. K vyjádření jeho podstaty užíváme především výrok převzatý z 2. Korintským 6:10: „Zarmucovaní, avšak stále se radující.“
Málokdy ho vykládám nebo rozebírám. Nyní chci v krátkosti udělat obojí.
V 2. Korintským 6:3–10 Pavel ukazuje, že svým životem nikomu nedává důvod k pohoršení (verš 3), a líčí své zkušenosti zahrnující všechny možné oblasti – jmenuje jich třicet!
Mezi těmito třiceti zkušenostmi figuruje i tato: „Zarmucovaní, avšak stále se radující“. Tato fráze je jednou z několika „dvojic“: „Skrze slávu i potupu, skrze pomluvu i pochvalu, jako svůdcové, a přece pravdiví, jako neznámí i uznávaní, jako umírající — a hle, jsme naživu, jako trestaní, ale ne usmrcovaní, jako zarmucovaní, avšak stále se radující, jako chudí, avšak mnohé zbohacující, jako nic nemající, a přece všechno vlastnící“ (2 Korintským 6:8–10).
Co platí o Pavlovi
Jednou jsem dostal otázku, proč si myslím, že se slovo „zarmucovaní“ vztahuje na Pavla, když ostatní výroky v tomto výčtu vyjadřují kontrast – jak se něco jeví a jaká je skutečnost. Například „jako svůdcové, a přece pravdiví“. Nevnímali lidé Pavla jako „zarmucovaného“, přestože se ve skutečnosti neustále radoval?
Nedomnívám se, že právě to měl Pavel na mysli, a to z toho důvodu, že později nejmenuje výroky, které staví proti sobě lež a pravdu (například „jako svůdcové, a přece pravdiví“), ale takové, v nichž platí obojí (například „jako chudí, avšak mnohé zbohacující“).
Slova „neznámí“, „umírající“, „trestaní“, „zarmucovaní“, „chudí“ a „nic nemající“ se vztahují na Pavla. Na začátku 9. verše přechází od falešných tvrzení k výrokům, v nichž platí obě charakteristiky, přestože zní paradoxně: neznámí/uznávaní, umírající/naživu, trestaní/ne usmrcovaní, zarmucovaní/radující se, chudí/zbohacující.
Takže ano, Pavel o sobě smýšlí jako o „zarmucovaném“. Ve světle Římanům 9:2 to není nic překvapivého: „Mám veliký zármutek a neustálou bolest ve svém srdci… [kvůli svým příbuzným] podle těla.“ „Neustálý“ zármutek a bolest. Pozoruhodné!
Jestliže to platilo o velkém apoštolovi plném radosti, o co víc to platí o nás. I naše životy bude bezpochyby provázet neustálý zármutek (a radost). Pokud ne, pak zřejmě nemilujeme ztracené tak jako Pavel.
Vážná radost
Základem křesťanského hédonismu není radost nebo štěstí, které je povrchní, lehkovážné, rozverné, nepatrné, letmé, naivní nebo žertovné. To znamená, že praxe některých církví je křesťanskému hédonismu cizí. Pravá radost není založena na šprýmování. Křesťanský hédonismus může provázet smích, ale to nemá nic společného s lehkomyslností, která nedává téměř žádný prostor vážné radosti.
C. S. Lewis uvedl: „Radost je v nebi vážnou věcí” (Letters to Malcolm, 1964, s. 299). Amen. Dále prohlásil: „Musíme se radovat. Ale naše veselí musí být podobné tomu (ve skutečnosti jde o největší veselí vůbec), jež vzniká mezi lidmi, kteří si jeden druhého váží – mezi nimiž není žádná neuctivost, nadřazenost ani arogance“ (Christian Reflections, 1967, s. 10).
Soucitné srdce se raduje s radujícími a pláče s plačícími – obojí zároveň. Někdy je zjevné jedno, jindy druhé. Vzájemně se však doplňují. Lze zakoušet zvláštní směs radosti a zármutku.
Zakončím ilustrací, která ukazuje, jak to navenek vypadá a co člověk prožívá. Je převzata z knihy Jonathana Edwardse s názvem Religious Affections. Vykresluje pravého křesťanského hédonistu.
Čím víc má svaté horlivosti, tím méně spoléhá na sebe samého… a roste v pokoře. Čím větší má jistotu ve své záchraně před peklem, tím více si uvědomuje, že si ho zaslouží. Nedá se snadno otřást ve víře, ale je pohnut vážným varováním, Božím hněvem a zkázou druhých. Má nejpevnější pokoj a nejsoucitnější srdce. I když je bohatší než ostatní, v duchu je nejchudší; ač je nejzralejší a nejsilnější ze svatých, mezi nimi je nejmenší a nejmírnější (Works, Vol. 2, Yale, s. 364).
Autor: John Piper
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s DesiringGod.