Můžete věřit Božím zaslíbením a být ztraceni
Je možné věřit Božím zaslíbením a mít jistotu spasení, a přesto být navěky ztracen.
Vyznávající křesťané s falešnou jistotou
Dosvědčuje to i text v Matouši 7:22: „Mnozí mi v onen den řeknou: ‚Pane, Pane, což jsme tvým jménem neprorokovali a tvým jménem nevyháněli démony a tvým jménem neučinili mnoho mocných činů?‘“ Tito lidé věřili, že mají v Kristu věčný život. Nazývali ho „Pánem“, a dokonce konali v jeho jménu mocné činy.
Možná měli pevnější „jistotu spasení“ než mnozí současní (skutečně zachránění) křesťané, kteří o ni zápasí. Skrze jejich ruce proudila nadpřirozená moc. Když tedy četli zaslíbení: „Budu… s tebou. Nenechám tě klesnout ani tě neopustím“ (Jozue 1:5), věřili, že se vztahuje i na ně. Ale nevztahovalo.
Proto budou vyděšeni, až jim Ježíš řekne: „Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti“ (Matouš 7:23). Jsou ztraceni, přestože si mysleli, že jsou zachráněni.
Ježíšovým cílem je ukázat, že o jejich stavu vypovídaly už jejich hříšné životy. Rád bych však vyvodil další závěr, který vyplývá z jejich hříšných skutků. Chci pochopit, co jejich falešná jistota vypovídá o pravé víře v Boží zaslíbení.
Věříme biblickému učení o tom, že „člověk je ospravedlňován vírou bez skutků Zákona“ (Římanům 3:28). Když je tedy Ježíš zatracuje jako „činitele nepravosti“, můžeme si být jisti, že problém spočívá v jejich pokřivené víře. Pokud budeme u posledního soudu odsouzeni pro své hříšné skutky, pak jen proto, že svědčí o naší falešné víře.
Spásná víra a mrtvá víra
Má otázka zní: Pokud můžeme jako tito lidé věřit alespoň nějakým Božím zaslíbením, a přesto být ztraceni, v jakém případě je víra v Boží zaslíbení spásná?
Charles Hodge nám nabízí odpověď. V roce 1841 napsal krátkou, ale proslulou knihu o křesťanském životě s názvem The Way of Life. V kapitole o víře ukazuje, že Bible užívá slovo víra pro všechny druhy duchovního stavu – včetně stavu, kdy je člověk duchovně mrtvý. „Neboť jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků.“ (Jakubův 2:26).
Jaký je tedy rozdíl mezi mrtvou vírou a spásnou vírou? Otázkou není, zda jsou tyto dva druhy víry odlišné. Právě na to chtěl Jakub poukázat (stejně jako Ježíš v Matouši 7:21–23). Odlišnost je zjevná v jejich ovoci. Ptám se na něco jiného: Jak se liší ve své podstatě? Co člověk prožívá, pokud má pravou víru, a co prožívá, je-li falešná?
Hodge uvádí následující: „Jsme-li přesvědčeni o důvěryhodnosti a zdravém úsudku určitých lidí, pak uvěříme i jejich svědectví, že nějaký muž, o němž nic nevíme, vyniká morální ctností. Pokud se ale o jeho počestnosti přesvědčíme na vlastní oči, pak věříme z jiných důvodů a jiným způsobem“ (s. 154, vlastní zvýraznění).
Tento „jiný způsob“ je přesně tím, co z víry dělá pravou spásnou víru. Není nic špatného na tom věřit Kristu a jeho zaslíbením na základě svědectví druhých. Vždyť právě tak jsme všichni uvěřili. Spoléháme na svědectví apoštolů a proroků. Ale přesvědčení, že Kristova dobrota, důvěryhodnost, krása a zaslíbení jsou skutečné, ještě neznamená mít spásnou víru.
Právě proto budou vyznávající křesťané v soudný den šokováni, až uslyší Ježíšova slova: „Nikdy jsem vás neznal.“ Budou namítat: „Pane, Pane.“ Věřit v pravdivost Krista a jeho zaslíbení na základě svědectví je nezbytnou součástí víry. Ale nejedná se o spásnou podstatu víry.
Duchovní chápání pravdy
Co dělá z víry spásnou víru je „jiný způsob“ věření, který je důsledkem jiného (nikoli protichůdného) chápání duchovních skutečností. Tento odlišný způsob Hodge nazývá „duchovní chápání pravdy“. Uvádí: „Jedná se o víru, která je závislá na působení Ducha svatého – víru ve znamenitost, krásu a výlučnost pravdy… Vychází z duchovního chápání pravdy neboli z dosvědčení této pravdy v našem srdci skrze Ducha“ (s. 156).
Ke znázornění tohoto duchovního chápání, které představuje nezbytnou součást spásné víry, cituje Hodge tři texty:
- Lukáš 10:21. Bůh „skryl tyto věci před moudrými a rozumnými a zjevil… je nemluvňatům“ Moudří i nemluvňata slyší tytéž zastánce a vidí stejné důkazy. Je tu však zjevný rozdíl. Ježíš říká, že spočívá v tom, co Bůh „zjevil“. Jinými slovy, jde o něco víc, co nelze spatřit fyzickýma očima, slyšet fyzickýma ušima ani pochopit pouhým rozumem.
- Matouš 16:17: „Blahoslavený jsi, Šimone Bar-Jona, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec, který je v nebesích.“ Mnoho lidí vidělo, co viděl Šimon Petr, a přesto neviděli Mesiáše, Syna živého Boha (Matouš 16:16). Viděl Krista jiným způsobem.
- 2. Korintským 4:6: „Neboť Bůh… zazářil v našich srdcích, aby osvítil lidi poznáním Boží slávy v osobě Ježíše Krista.“ Existuje poznání Boží slávy v evangeliu, které se liší od víry v pouhé pravdy, nebo dokonce v to, že nás tyto pravdy zachrání. Pavel to popisuje v 2. Korintským 4:4 (Žilka): „Osvícení evangelia v slávě Krista, jenž jest obraz Boží.“ Nejedná se o viditelné světlo, ale o krásu, kterou můžou spatřit pouze oči srdce (Efeským 1:18).
Jinými slovy, přestože jsou mysl a smysly nezbytné ke slyšení, vidění a pochopení vtěleného a inspirovaného svědectví pravdy, přesvědčení o pravdivosti něčeho konkrétního není stejné jako vnímat krásu a hodnotu dané pravdy. Bez toho nemusí být naše přesvědčení o nic lepší než ďáblova zbytečná jistota, že Ježíš je cesta, pravda a život. Dokonce i on tomu „věří“. Ale nevnímá tuto pravdu jako krásnou, vzácnou a úžasnou, skrze níž jsou uskutečňovány dobré a svaté záměry.
Co znamená věřit zaslíbení?
Jak se tato skutečnost odráží na našem přesvědčení, že věřit Božím zaslíbením je nezbytnou součástí spásné a posvěcující víry? Ve své knize s názvem Future Grace jsem uvedl následující argument: Spásná víra, která nás i posvěcuje, není pouhým ohlédnutím do minulosti, v níž vidíme základy naší víry v podobě Ježíšova díla. Spásná víra totiž znamená také hledět vpřed s vírou, že budoucí milost, kterou nám Kristus zajistil, se stane skutečností – jak pro tento svět, tak pro mě samotného.
O této víře zaměřené na budoucnost je třeba říct více. Vidíme, že musí zahrnovat duchovní vnímání krásy Boha a jeho plánů týkajících se naplnění těchto zaslíbení – krásy, ze které se budeme naplno těšit, až se naplní zaslíbení.
Jinými slovy, spásná víra v Boží zaslíbení zahrnuje duchovní potěšení z Boha a jeho zaslíbení. Všimněte si, že spásná víra toto potěšení pouze zahrnuje. Potěšení z Boží slávy není vším, co víra představuje. Ale bez něj je víra mrtvá.
Definovat víru jako spočinutí nestačí
Nestačí ani říct, že věřit Božím zaslíbením znamená spočinout v Bohu a jeho pomoci. Musíme objasnit duchovní podstatu tohoto spočinutí a odlišit ho od toho falešného v Matouši 7:22. Tito vyznávající křesťané svým způsobem „spočinuli“ v Boží ochraně. Musíme proto dodat, že spásný odpočinek neznamená pouze vnímat ochranu před zatracením v pekle, ale také nalézat potěšení v Boží kráse (Žalm 16:11). Musíme spočinout v bezpečí stejně jako ve sladkosti.
Toto potěšení vyznávající křesťané v Matouši 7:22 nezakoušeli. Kdyby se z Boha těšili, pak by se na zemi těšili i z jeho znamenitých vlastností, které toto potěšení rozněcují. Místo toho však byli „činitelé nepravosti“.
Závěr: Jak vítězit nad hříchem
Z této skutečnosti vyplývá velmi důležitý závěr: od hříšných motivů nás neosvobozuje pouze jistota zaslíbení, ale také hluboké potěšení z Boha a jeho sladkých zaslíbení. Když vnímáme a těšíme se z duchovní krásy zaslíbení, osvobozuje nás to od chtíče a strachu, které nás tolik motivují k hříchu. Potěšení ze zaslíbení však také utváří naše hodnoty (1. Janův 3:3).
Vyznávající křesťané v Matoušovi 7:22 toto nezakoušeli, a proto jednali proti Boží vůli. Milovali moc a líbilo se jim, že jim ji Bůh dal. Ale nemilovali Boha.
Jinými slovy, Duch svatý nás uschopňuje nejen uvědomovat si pravdu a souhlasit s ní, ale také chápat a vnímat duchovní krásu. Právě „vnímání duchovní krásy“ je jádrem spásné víry. Toto vnímání nejvíc formuje naše životy a zaručuje, že v poslední den uslyšíme: „Dobře“.
Autor: John Piper
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s DesiringGod.