Mají nevyvolení možnost činit pokání?
Nejčastěji dostáváme od našich posluchačů dotazy týkající se 9. kapitoly listu Římanům. Nepřeháním, když řeknu, že jsme ohledně této pasáže dostali stovky otázek. Pravděpodobně nejčastěji se týkají verše 22. Vím minimálně o 65 e-mailech, ve kterých se lidé na tento text ptají. Zde je jedna otázka za všechny od naší posluchačky Leslie: „Dobrý den, pastore Johne. Potřebovala bych vaši pomoc. Bojuji s textem z listu Římanům 9,22. Zdá se mi, jako by tento verš naznačoval, že lidé, kteří nejsou vyvolení, nemají ani šanci činit pokání, protože se narodili k záhubě. Opravdu je mnoho lidí stvořeno bez šance na záchranu?“
Nepřekvapuje mě, že lidé mají nejvíce otázek ohledně 9. kapitoly Římanům, a to díky vlastní zkušenosti. Zrovna nedávno jsem procházel své deníkové záznamy z let 1977–1979. Bylo mi kolem třiceti a téměř všechen svůj volný čas jsem věnoval studiu a psaní o 9. kapitole listu Římanům, zejména o verších 14–23.
Naše posluchače by mohlo zajímat, že tento text, který zdůrazňuje absolutní Boží svrchovanost ve spasení tak jasně a důrazně jako žádný jiný biblický text, a proto je pro většinu z nás problematický, je zároveň textem, který si Bůh 14. prosince 1979 použil k tomu, abych opustil akademickou půdu, kde jsem šest let vyučoval teologii, a stal se pastorem ve sboru, kde jsem sloužil 33 let.
Tento text mě přiměl stát se pastorem s touhou, aby si mě Bůh použil k záchraně ztracených hříšníků a k růstu silné církve, která by v rámci světové misie vysílala stovky lidí k národům nezasaženým evangeliem.
Můžu tedy dosvědčit, že nejkontroverznější kapitola Bible, která pojednává o Boží svrchovanosti nad záchranou hříšníků, byla kapitolou, kterou si Bůh použil k tomu, aby mě z akademické půdy, kde se studovalo Boží slovo, přesunul do první linie v úsilí o záchranu ztracených hříšníků, posílení církve a zasažení národů.
To je důležité, protože lidé si myslí, že pokud věříte v absolutní Boží svrchovanost ve spasení hříšníků, nemůžete být pastorem, který evangelizuje a zaměřuje se na misii, což není pravda. Na mě to mělo přesně opačný účinek – stejně jako na Williama Careyho, Johna Patona, Adonirama Judsona a stovky dalších misionářů a pastorů, kteří položili své životy, aby ztraceným lidem přinesli evangelium.
Biblické naléhání
Existuje tzv. hyperkalvinismus, který není historickým kalvinismem. Hyperkalvinismus zastávala vždy jen malá skupina lidí, která svou nebiblickou logikou překroutila Písmo. Hyperkalvinisté tvrdí, že ke Kristu byste měli zvát jen ty, kteří nesou známky toho, že patří mezi Boží vyvolené. Takže pokud jste hyperkalvinisté, nesdílíte evangelium bez rozdílu jako já, ale čekáte a hledáte mezi nevěřícími známky toho, že by mohli být vyvolení.
To je úplně špatně. Římanům 9 ani žádný jiný biblický text nic takového neučí ani nenaznačuje. Člověk, který miluje Boží svrchovanost, a má robustní, biblický pohled na Boží moc při záchraně hříšníků, říká každému člověku bez výjimky:
Aj, všichni žízniví, pojďte k vodám, i ten, kdo nemá peníze. Pojďte, kupujte a jezte… Proč vydáváte peníze za to, co není chléb, a svůj výdělek za to, co není k nasycení? (Izajáš 55,1–2)
Jinými slovy je přesvědčujeme: „Pojďte k živým vodám. Všichni se napijte. Pokud přijmete Ježíše Krista jako Syna Božího, který byl ukřižován za hříšníky a vzkříšen z mrtvých, vložíte v něho svou důvěru jako svého jediného a drahého Spasitele, získáte ho se vším, co skrze něho Bůh vykonal. Všechno, co jeho prostřednictvím Bůh připravil, budete mít. Nic dobrého vám nebude odepřeno. Pokud budete mít Pána Ježíše, budete mít všechno, co vydobyl, a všechno vyvrcholí věčnou radostí v Boží přítomnosti.“
Když vás lidé nechají minutu mluvit, tohle řeknete každému z nich.
Rozbor Pavlových slov
Přečtěme si text z Římanům 9, který lidi pohoršuje. Dovolte mi se k němu vyjádřit. Římanům 9,18–19 říká: „A tak se slitovává, nad kým chce, a koho chce, toho zatvrzuje. Řekneš mi tedy: ‚Proč si ještě stěžuje?‘“ Jinými slovy, nestojíme před otázkou, kterou si Pavel nikdy nekladl. Neměli bychom si myslet, že nad touto otázkou Pavel nikdy nepřemýšlel.
Římanům 9,19 pokračuje těmito slovy: „Vždyť kdo odolal jeho vůli?“ Pavel neříká: „Každý může odolat jeho vůli. Všichni máme svobodnou vůli.“ To není způsob, jak odpovídá na otázku „Kdo odolal jeho vůli?“
Ve verši 20 pokračuje: „Člověče, kdo vlastně jsi, že odmlouváš Bohu?“ Touto otázkou Pavel nechce říct, že bychom se Boha nikdy neměli na nic ptát. Chce tím vyjádřit, že bychom nikdy neměli odmítat Boží odpověď.
A dále uvádí:
Což výtvor řekne svému tvůrci: ‚Proč jsi mě udělal takto?‘ Což nemá hrnčíř ve své moci hlínu, aby z téže hroudy učinil jednu nádobu ke cti a druhou k hanbě? Což nechtěl Bůh ukázat svůj hněv a uvést ve známost svou moc, a proto s velikou trpělivostí snášel nádoby hněvu připravené k záhubě? A také proto, aby oznámil bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které předem připravil k slávě… (Římanům 9,20–23)
Leslie napsala: „Zdá se mi, jako by tento verš naznačoval, že lidé, kteří nejsou vyvolení, nemají ani šanci činit pokání, protože se narodili k záhubě. Opravdu je mnoho lidí stvořeno bez šance na záchranu?“ Má odpověď zní ne. To by nebylo věrné biblické vyjádření této problematiky. Rád bych vedle sebe postavil dvě biblické pravdy, které mnozí lidé považují za protichůdné, i když ve skutečnosti nejsou. Pak z těchto dvou pravd vyvodím závěr.
Jeho svrchovanost, naše zodpovědnost
První pravda je, že Bůh od věčnosti vyvolil z celého padlého, hříšného lidstva některé lidi – ale ne všechny. Tento výběr není podmíněn žádnými zásluhami vyvolených. Bůh zajišťuje jejich spásu nejen tím, že Kristovou obětí odstraňuje jejich hříchy, ale také tím, že svrchovaně přemáhá veškerý jejich odpor a přivádí je ke spásné víře.
Druhá pravda je tato: každý, kdo nakonec zahyne a bude odloučen od Boha, zahyne kvůli svému zavrženíhodnému vyvyšování sebe sama, které je hříchem. Lidé se zatvrzují vůči zjevení Boží moci a slávy v přírodě nebo v evangeliu, a proto nezahyne nikdo nevinný. Nikdo, kdo pokorně touží po Kristu jako Spasiteli, nebude zatracen. Nikdo není odsouzen nebo zavržen proto, že nepoznal, neuvěřil nebo neuposlechl něco, k čemu neměl přístup. Veškeré zatracení a všechno odsouzení je důsledkem hříchu a vzpoury vůči zjevení, které máme.
Tyto dvě pravdy se vzájemně nevylučují, protože morální odpovědnost člověka není pošlapána absolutní Boží svrchovaností nad spasením. Jinak řečeno, Boží konečné a rozhodující řízení všech věcí, včetně toho, kdo uvěří, je slučitelné s tím, že všichni lidé jsou Bohu morálně odpovědní za to, zda uvěří, nebo ne.
Žijeme ve světě, který většinou odmítá přijmout Boží cílevědomou svrchovanost ve všech věcech, jak o ní mluví Efezským 1,11: „[On] působí všechno podle rady své vůle.“ Lidé to odmítají především proto, že jediné řešení, které jejich mysl dokáže přijmout pro zachování lidské odpovědnosti, je předpoklad konečného lidského sebeurčení, jinak známý jako svobodná vůle. Ale konečné lidské sebeurčení nikde v Bibli nenajdeme, zato Boží svrchovanost a lidskou odpovědnost ano. Nikde nejsou považovány za protichůdné.
Zváni každý den
Na otázku Leslie, zda bylo mnoho lidí stvořeno bez šance na záchranu, bych odpověděl, že Bůh každý den volá a zve k sobě všechny lidi. Volá je prostřednictvím přirozeného zjevení – slunce, které svítí na věřící i nevěřící, déšť, který padá na dobré i zlé, skrze svědomí nebo prostřednictvím pravdy evangelia. Tato Boží zjevení jsou jejich šancí na záchranu. Je to skutečné pozvání. Kdyby se pokořili a přijali Boží milost, byli by spaseni.
Ti, kdo se pokořili a obdrželi Boží milost, vědí, že je to Boží svrchovaná milost, která jim umožnila uvěřit. A ti, kteří se nepokořili a neobdrželi jí, vědí, že je to kvůli jejich hříchu; a protože milovali něco jiného více než Boha, neuvěřili. V pekle nebudou nevinní lidé a v nebi budou jen ti, kterým byly odpuštěny hříchy.
Tento podcast vám přinášíme ve spolupráci s Desiring God.