Do jaké míry může být křesťan progresivní?

Dnes se budeme zabývat otázkou našeho posluchače Davida. Píše: „Milý pastore Johne, děkuji za váš podcast. Můj kolega se označuje za ‚progresivního křesťana‘. Věří, že praktikování homosexuality je svaté, a lidé, kteří ji praktikují, jsou způsobilí být vedoucími v církvi. Je také přesvědčen, že Starý zákon je jedna velká metafora a z historického hlediska mu nelze v žádném případě věřit. Věřím, že tato přesvědčení jsou zcela v rozporu s tím, co učí Bible a co učí sama o sobě. Moje otázka je následující: Může člověk do takové míry odporovat Bibli a stále být považován za křesťana? Vím, že není možné neomylně chápat celou Bibli a že se v mnoha ohledech mýlíme. Jsem si jistý, že i já se mýlím. Existuje však nějaká hranice, kterou nemůžeme a nesmíme překročit? Jak ‚progresivní‘ může být opravdový křesťan?“


Dovolte, abych se s vámi nejprve zamyslel nad několika slovy zmíněnými v této otázce, a pak se pokusím dát na ni co nejjasnější a nejbibličtější odpověď.

Progresivní, nebo vytrvalý?

Podívejme se na slovo progresivní. Důvodem, proč se toto slovo začínalo používat k označení lidí a pohledů, které překračují rámec toho, co je historicky považováno za biblickou pravdu, není to, že by byl pokrok sám o sobě špatný. Všichni chceme vidět posun směrem k pravdě, dobru a kráse. Důvod, proč slovo progresivní nabylo takového významu, je ten, že ukazovalo na postup od pravdy směrem k omylu, postup od biblické svatosti směrem k nemorálnosti.

Rád bych zmínil jednu velmi zajímavou a myslím, že i významnou skutečnost. Myšlenka progresivity, a dokonce i samotné slovo, jsou obsaženy v Bibli. Dozvěděl jsem se to teprve před pár lety, když jsem se snažil o pečlivý překlad 2. listu Janova. Podívejme se tedy do 2. Janovy 1,7–9:

Neboť do světa vyšli mnozí svůdci, kteří nevyznávají Ježíše Krista přicházejícího v těle; každý takový člověk je svůdce a antikrist. Dávejte si pozor, abyste nepřišli o to, na čem jsme pracovali, ale abyste dostali plnou odměnu. Každý, kdo zachází dále a nezůstává v učení Kristově, nemá Boha; kdo zůstává v učení Kristově, má i Otce i Syna.

Spojení „zachází dále“ je v řečtině slovo proagó. Mohli bychom to tedy přeložit jako „každý, kdo postupuje vpřed“. Uveďme si to v plném znění: „Každý, kdo postupuje vpřed a nezůstává v učení Kristově, nemá Boha.“ Je zde tedy použito slovo pokrok neboli postup ve smyslu opuštění pravého učení. Jinými slovy, člověk může opustit křesťanskou víru nejen tím, že se odchýlí doprava nebo doleva, ale také tím, že jde vpřed, opouští pravdu a přijímá věci kolem – věci, které se neslučují s vírou, „která byla jednou provždy svěřena svatým“ (Judův 3), přestože odpovídají duchu doby.

V Bibli tedy máme důrazné, lépe řečeno naléhavé varování: Pozor na ty, kteří jsou otrávení ze setrvávání a vytrvalosti. Bible to vyjadřuje slovy setrvat, stát pevně v Kristově učení, držet se staré pravdy. V opačném případě jsou lidé zneklidnění starým, pevným a pravdivým základem a chtějí změnu. Chtějí novost, změnu, která odpovídá duchu doby.

Samozřejmě, že spoustu vedlejších věcí se musí v závislosti na době a kultuře změnit. O to nejde. Ale mnoho podstatných věcí se měnit nemusí a ani nesmí, pokud máme zůstat věrnými křesťany.

Ovoce srdce

Druhé slovo, nad kterým bych se chtěl zamýšlet, je slovo považovat. David se ptá: „Může člověk do takové míry [o této míře mluví v otázce] odporovat Bibli a stále být považován za křesťana?“ To je dobře položená otázka. Neptá se: „Může člověk do takové míry odporovat Bibli a stále být křesťanem?“ Odpověď na tuto otázku je složitější, protože dotyčná osoba může brzy učinit pokání z dočasně zničujícího, nebiblického a heretického pohledu, což nyní nevíme. Může tento pohled přijmout, nechat se jím uchvátit, pak činit pokání, zřeknout se ho a ukázat se jako věrný křesťan. Nic z toho však nyní nevidíme. Takové věci vidí jenom Bůh.

Naším úkolem jako církve není vynášet konečné, rozhodující a neomylné soudy o tom, kdo je skutečně znovuzrozený a kdo ne. Naším úkolem je určit, kdo by měl být považován za křesťana – kdo by měl patřit do viditelné církve a kdo by měl být kázněn nebo vyloučen. Tato rozhodnutí neděláme proto, že jsme Bůh, ale proto, že jsme povoláni posuzovat na základě toho, co můžeme vidět, slyšet a znát z Bible. Bůh se dívá na srdce, my se díváme na ovoce srdce – tedy čemu člověk věří a jak jedná.

Když jsme si nyní objasnili slova progresivní a považovat se, můžu přejít k odpovědi. Ano, existuje hranice, kterou když člověk překročí, může se právem označit za nekřesťana, přestože se kdysi hlásil ke křesťanství. Může to být kvůli nějakému způsobu chování, z něhož nečinil pokání, nebo kvůli přesvědčení, které podle Bible podkopává spásu.

Čas odejít

Zamysleme se nad jedním z příkladů, které uvádí David. Jeho kolega věří, že praktikování homosexuality je svaté, a lidé, kteří ji praktikují, jsou způsobilí být vedoucími v církvi. Plynou z toho dvě otázky. Za prvé, zda praktikovaní homosexuality bez pokání staví člověka do pozice, kdy by neměl být považován za křesťana. Za druhé, zda by člověk, který praktikovanou homosexualitu oslavuje jako dobrou a Bohu milou, i když ji sám nepraktikuje, měl být považován za nekřesťana.

Řeknu jednu historku. V červnu roku 2002 synoda anglikánské diecéze v kanadském Vancouveru pověřila svého biskupa, aby zorganizoval bohoslužbu, na které měly být požehnány svazky osob stejného pohlaví. J. I. Packer, dlouholetý člen této denominace, který už je u Pána, odešel. Je těžké si to představit, protože byl skutečný gentleman. Nevím, jestli je to pro vás snadné, ale pro mě není lehké představit si, jak J. I. Packer na znamení nesouhlasu vstane a opravdu odejde.

V lednu 2003 napsal pro Christianity Today článek s názvem Proč jsem odešel. V něm uvádí:

Proč jsem spolu s ostatními odešel? Protože toto rozhodnutí v konečném důsledku popírá Kristovo evangelium, zavrhuje autoritu Písma, ohrožuje spásu bližních a připravuje církev o její Bohem danou roli sloupu a opory Boží pravdy.

Proč řekl, že žehnání homosexuálním svazkům popírá evangelium? To je z uvedených čtyř důsledků asi ten nejzávažnější. Jak vysvětluje i ve svém článku, důvodem je pasáž 1. Korintským 6,9–10, kde se píše:

Což nevíte, že nespravedliví nedostanou do dědictví Boží království? Nemylte se! Ani smilníci ani modláři, cizoložníci, rozkošníci ani lidé praktikující homosexualitu, zloději ani chamtivci, opilci, utrhači ani lupiči nebudou dědici Božího království.

Ježíšovo evangelium – Ježíšova smrt za hříšníky – má lidi zachránit pro Boží království, ne jim Boží království upřít. Když tedy oslavujete skutky, které člověka drží mimo Boží království, jdete proti evangeliu; vedete lidi ke hříchu, za který Ježíš zemřel, aby je před ním zachránil. To je popření evangelia. V podstatě tím lidem říkáte: „Ježíš za tento hřích nezemřel. Není třeba za něj umírat. Je to krásné, ne odsouzeníhodné.“

Duše v ohrožení

Mám tedy za to, že člověk, který vytrvale a bez pokání pokračuje v cizoložství, kradení, chamtivosti, praktikování homosexuality a podobně, stejně jako člověk, který oslavuje něčí sebepoškozující jednání, by neměl být považován za křesťana a měl by být církví kázněn. Měli by být vyloučeni z viditelné církve v naději, že je závažnost tohoto činu přivede k rozumu a obnoví jejich vztah s Kristem a jejich společenství s církví.

Na závěr uvedu jeden princip. Jedno z vodítek, které nám pomůže určit, jaké jednání spadá do této kategorie, je zjistit, zda existují biblické důkazy o tom, že toto jednání podkopává evangelium. Čím je pro duši nebezpečnější, tím vhodnější je nepovažovat jeho zastánce za křesťana.


Tento podcast vám přinášíme ve spolupráci s Desiring God.