Zemřel, aby ji získal
Co se pro vás stalo na kříži?
Mnozí kvapně (a správně) odpoví: „Ježíš zemřel za mé hříchy.“ Přestože se těchto pět krásných slov vyznačuje jednoduchostí, často jsou špatně pochopená a vysvětlená. Kdo byl Ježíš a co bylo jeho záměrem? Pokud je Božím Synem a Slovo se stalo tělem, co pro něho znamenalo zemřít? Jak tedy chápat hřích a skutečnou cenu za něj?
Pokud si nedáme pozor, naše evangelium se snadno může stát plytkou a povrchní zvěstí o tom, jak ulevit obtěžkanému svědomí a jak se zbavit strachu z pekla. Kříž tak není především o našem smíření s Bohem, ale o utišení Boha a vyhnutí se trestu. Nakonec přilneme k sentimentálnímu a povrchnímu pojetí kříže, ale ne ke skutečnému Kristovu kříži. Potřebujeme očima Písma stále víc a víc chápat divuplnost kříže.
Asi nejkontroverznějším slovem ze všech pěti je slovo „mé“. Co znamená, že Kristus za mě zemřel? Když byl místo mě přibit na dřevo, kde mu selhávaly plíce a tekla jeho krev, co mi tím vydobyl?
Co zajistil kříž?
Co se pro vás stalo na kříži? Ježíš nezemřel jen proto, abyste mohli být zachráněni; zemřel, aby vás zachránil. Kristus nezemřel, abyste ho mohli získat, ale aby vás beze vší pochybnosti získal. Když zemřel, spasení vám nebylo pouze umožněno, ale bylo zajištěno. V tom spočívá krása a zaslíbení omezeného smíření. Pokud se nám toto učení jeví jako okrajové a nedůležité, jenom jako teologické hnidopišství, pak jsme dosud nepochopili, jak mrtví a beznadějní jsme byli ve svém hříchu.
Definitivní smíření (nebo též omezené smíření) učí, že Kristus zemřel za konkrétní lid – konkrétní církev, konkrétní stádo, konkrétní a vyvolenou nevěstu. „Muži, milujte své ženy,“ píše apoštol Pavel, „jako i Kristus miloval církev a sám sebe za ni vydal“ (Efeským 5:25). Nevydal se za všechny, ale za ni.
„Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají mne, jako Otec zná mne a já znám Otce. A svou duši pokládám za ovce“ (Jan 10:14–15). Za jeho vlastní, za ovce, za přátele (Jan 15:13). Za všechny, jejichž jména jsou „od založení světa zapsána v knize života toho zabitého Beránka“ (Zjevení 13:8).
„S Kristem jsem ukřižován,“ uvádí apoštol Pavel, „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne“ (Galatským 2:19–20). Nezemřel za každého, ale za mě – a za všechny, kdo žijí ze stejné víry.
John Piper říká: „Nikdy nepochopíte, jak moc vás Bůh miluje, dokud o ní budete přemýšlet jako o stejné lásce, kterou chová ke světu“ (From Heaven He Came and Sought Her, s. 640). Ježíš netrpěl hřeby, trny a kopí v boku proto, aby zachránil všechny lidi na světě, ale aby zajistil záchranu těm, které vybral z celého světa. Nezemřel s obavou, zda uvěříte; zemřel, abyste uvěřili.
Učení o omezeném smíření je součástí pětibodového kalvinismu, jenž byl odpovědí na teologickou vzpouru před čtyřmi sty lety. Remonstranti, následovníci Jacoba Arminia chybně učili: „Ježíš Kristus, Zachránce světa, zemřel za celé lidstvo a za každého člověka.“ Snažili se prosadit „neomezené“ smíření a rozšířit ho na všechny, ne pouze na Bohem vyvolené k záchraně. Paradoxně tím smíření omezili daleko víc, než si uvědomovali. Přestože se snažili zachovat, prohloubit a rozšířit slávu kříže, nevědomky ji umenšili a snížili.
Kříž vykupuje srdce
Neexistuje lepší způsob, jak se přesvědčit o tom, že záchranu zajišťuje Bůh, než jít k jádru novozákonních zaslíbení. Tato vzácná zaslíbení ukazují nejen to, že kříž umožňuje spasení, ale že nás k němu uschopňuje. Díky kříži a „krvi smlouvy“ (Hebrejům 9:20) v nás Bůh svrchovaně probouzí víru, skrze kterou nás zachraňuje.
Prorok Jeremjáš prohlašuje:
Hle, přicházejí dny, je Hospodinův výrok, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu. Ne jako smlouvu, kterou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země — smlouvu, kterou porušili, ačkoliv jsem byl jejich Pánem, je Hospodinův výrok, ale toto je ta smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po těchto dnech, je Hospodinův výrok: Svůj zákon dám do jejich nitra a zapíšu jej na jejich srdce. Budu jejich Bohem a oni budou mým lidem (Jeremjáš 31:31–33).
Co je na nové smlouvě tak jedinečné? Bůh nedá svému lidu jen zákon, který mají zachovávat, ale zapíše jim ho na srdce. Dá jim ho do nitra. Pokračuje v další kapitole:
Dám jim jedno srdce a jednu cestu, aby se mě báli po všechny dny, aby se dobře dařilo jim i jejich synům po nich. Uzavřu s nimi věčnou smlouvu, že jim nepřestanu prokazovat dobro, a dám do jejich srdce bázeň přede mnou, aby se ode mě neodvrátili (Jeremjáš 32:39–40).
Bůh nebude čekat, než se ho začnou bát, ale sám dá do jejich srdce bázeň. Slovy proroka Ezechiele: „Dám vám nové srdce a nového ducha dám do vašeho nitra. Odstraním srdce kamenné z vašeho těla a dám vám srdce masité. Svého ducha dám do vašeho nitra a způsobím, že budete žít podle mých ustanovení a má nařízení budete zachovávat a plnit“ (Ezechiel 36:26–27).
Tyto pasáže nevyobrazují Boha jako toho, kdo čeká, než k němu přijdeme ve víře, ale jako toho, kdo proniká zdí veškerého našeho vzdoru a působí, že činíme pokání, věříme, radujeme se a posloucháme. K této operaci duchovního srdce dochází v důsledku krve nové smlouvy (Matouš 26:28) – tedy Kristově smrti za jeho nevěstu, ovce, církev. Ti, kdo zastávají neomezené smíření, ho nerozšiřují, ale místo toho ho okrádají o jeho nejhlubší a nejdůležitější význam: dar víry pro všechny, kdo uvěří.
Zachránce světa?
Ale copak Ježíš nezemřel za celý svět? „Neboť tak Bůh miluje svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3:16). Arminiáni staví svůj argument pro neomezené smíření na několika podobných biblických verších, které nechceme vytěsnit ani umenšit. Žádná diskuze nad Písmem by neměla být založena na tom, které z důkazních textů jsou pravdivější, ale na tom, jaká pravda drží všechny tyto verše dohromady.
Protože Jan 3:16 zdánlivě odporuje učení o omezeném smíření, musíme si položit otázku, co Ježíš myslel „světem“ a „láskou“. Skutečně svět znamená všechny lidi ve všech dobách, nebo jednoduše lidi z celého světa (a ne jen židovský národ)? Stejná otázka vyvstává i při čtení jiných podobných pasáží: „Zjevila se totiž Boží milost, která přináší záchranu všem lidem“ (Titovi 2:11). „On je smírčí obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa“ (1. Janův 2:2).
Pavel nám dává určité vodítko, když nazývá Ježíše „Zachráncem všech lidí, zvláště věřících“ (1. Timoteovi 4:10). Ježíš v určitém smyslu miluje všechny, když jako jediný Zachránce vydal sám sebe. Kdyby Kristus nezemřel, všichni bez výjimky bychom propadli hněvu. Kdyby Kristus nezemřel, nemohli bychom evangelium nabízet všem lidem po celém světě. Ježíš je v určitém smyslu Zachránce všech lidí, ale ne ve stejném smyslu. Proto se zde vyskytuje slovo „zvláště“. Nejenže je zahrnuje všeobecnou milostí jako všechny ostatní, ale poskytuje jim rovněž spásnou milost. Jak uvedl J. I. Packer: „Bůh určitým způsobem miluje všechny lidi“ a jiné miluje „všemi způsoby“ (From Heaven He Came, s. 564).
Miluje Bůh svět?
Bůh ale skutečně miluje celý svět a všechny v něm. Na jedné straně touží, aby všichni byli zachráněni (Ezechiel 18:23; Matouš 23:37), přestože určil, že budou zachráněni jen někteří. Svět v Janovi 3:16 je celý svět bez výjimky. Bůh miloval svět a celé hříšné lidstvo, když dal svého Syna. A protože zdrtil svého Syna, všichni bez výjimky, kdo v něho uvěří, jsou přikryti Kristovou krví. Díky Kristu a jen kvůli Kristu je Bůh nabízen všem.
A přesto se ve stejné kapitole dozvídáme, že se musíme znovu narodit (Jan 3:7) a že Duch vane, kam chce (Jan 3:8). Bůh miluje všechny a touží po záchraně všech, ale přesto si vybral jen některé (Římanům 9:18). Ty miluje víc – všemi způsoby. Ježíš je Zachráncem světa, zvláště věřících.
Když podobné texty zmiňují svět a všechny, nikdy nemohou znamenat, že Ježíš skutečně zemřel za každého člověka na světě. Jinak by žádný hřích nebyl potrestán v pekle. Pokud Ježíš zemřel za ty, kdo ho nakonec odmítnou, jak by mohli skončit v pekle? Za co by ještě měli platit? Přestože jeho smrt jakožto Božího Syna by hypoteticky mohla přikrýt hříchy celého světa (a mnoha dalších světů), nepřikryla je doslovně, jinak by všichni lidé byli zachráněni.
A pokud zamýšlel přikrýt hříchy všech lidí, selhal ve své úloze? Nebo, pokud zamýšlel přikrýt hříchy všech lidí, jednal proti Otci, který vyvolil jenom některé ke spáse, (Efeským 1:3–4), a proti Duchu, který působí znovuzrození pouze u některých (Jan 3:3–8)? Jak píše Jonathan Gibson, „dílo osob Trojice v plánu spasení nelze od sebe oddělit. Činnost Otce, Syna a Ducha je různá, ale neoddělitelná. Každá osoba hraje v plánu spasení konkrétní roli, ale nikdy ne nezávisle na druhých osobách“ (From Heaven He Came, s. 366).
V konečném důsledku je největší nebezpečí neomezeného smíření skutečnost, že rozděluje Boha a staví proti sobě osoby Trojice – konkrétně to, co Otec, Syn a Duch od založení světa společně naplánovali, vykonali a čeho dosáhli.
Škodí to evangelizaci?
Ale pokud Ježíš zemřel pouze za vyvolené, jak můžeme každému, koho potkáme, říct: „Ježíš za tebe zemřel“? V tomto ohledu se daná problematika týká každodenního života. Mnoho arminiánů a amyraldistů (kteří uznávají čtyři body kalvinismu, ale odmítají omezené smíření) jednoduše chce zachovat svobodu hlásat evangelium všem lidem. Chtějí zachovat „univerzální nabídku“ odpuštění a věčného života. Jak už zaznělo, přestože se snaží rozšířit smíření, takzvané neomezené smíření ho paradoxně omezuje, protože oslabuje spásnou Boží ruku – jak ve vztahu k nám, tak ke všem, které milujeme, a chceme, aby přišli k Ježíši.
Když přicházíme ke ztraceným s vírou, že Ježíš jim nevydobyl pouze možnost uvěřit, ale vydobyl samotnou víru všech těch, kdo věří, můžeme sdílet evangelium s mnohem pevnější jistotou – a s mnohem menší nejistotou a strachem z odmítnutí. Spasení konkrétního člověka nezávisí především na naší přesvědčivosti, ale na Kristově vykoupení. Ne na naší argumentaci, ale na jeho usmíření. Ne na jejich rozhodnutí, ale na jeho lásce, která dává život, obrací duši, poráží smrt a probouzí pokoj.
Kristova omezená smírčí oběť je významnou součástí slávy Boží milosti. Toto vědomí nás působením Božího Ducha podněcuje k celosvětové misii a umožňuje nám kázat tak, aby lidé zakusili hlubší vděčnost, pevnější jistotu, sladší společenství s Bohem, silnější náklonnost ve vztazích, větší lásku k lidem a větší odvahu a obětavost v rámci svědectví a služby (Piper, s. 637).
Jestliže hlásáme, že Kristus zemřel za všechny lidi stejným způsobem, pak se připravujeme o jedno z nejvzácnějších požehnání, které vydobyl – víru, skrze níž jsme zachráněni – a okrádáme Boha o plnost slávy, kterou si zaslouží. Omezené smíření v žádném případě neumenšuje lásku, nepodrývá evangelizaci ani neuvádí člověka v nejistotu, ale naopak každému dává novou jistotu a horlivost. Jeho prolitá krev „se vylévá za mnohé na odpuštění hříchů“ (Matouš 26:28). Za mnohé – i za vás, pokud mu patříte.
Autor: Marshall Segal
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s DesiringGod.