Rodiče, vyžadujte od svých dětí poslušnost

01Požadavek, aby děti poslouchaly rodiče, v sobě zahrnuje i povinnost rodičů poslušnost vyžadovat.

„Děti, poslouchejte své rodiče v Pánu, protože je to správné“ (Efezským 6,1). Nedávalo by smysl, kdyby Bůh od dětí vyžadoval poslušnost vůči rodičům, ale od rodičů nevyžadoval, aby na poslušnosti dětí trvali. K našemu úkolu patří učit děti, jak krásný je radostný postoj podřízenosti autoritám, které Bůh ustanovil. Rodiče malým dětem zastupují Boha. Učit děti, aby Boží příkazy přehlížely, má smrtelné následky.

02Poslušnost patří k nové smlouvě a k evangeliu.

Poslušnost není jen záležitostí „zákona“. Patří k evangeliu. Pavel říká, že cílem jeho zvěstování evangelia bylo „přivést k poslušnosti víry“ (Římanům 1,5). Napsal: „Neodvážím se mluvit o ničem jiném než o tom, co Kristus vykonal skrze mne slovem i skutkem, aby přivedl pohany k poslušnosti“ (Římanům 15,18).

Pavlovým cílem bylo „uvádět každou myšlenku do zajetí, aby byla poslušna Krista“ (2. Korintským 10,5). Poslušnost vyžadoval i od církví: „Jestliže někdo neposlechne, co říkáme v tomto dopise, označte si ho a nestýkejte se s ním“ (2. Tesalonickým 3,14).

„Lenost nevěřících rodičů dokážu pochopit. Nedbalost křesťanských rodičů mě však uvádí do rozpaků.“

Rodiče, kteří své děti neučí poslouchat Bohem ustanovené autority, je připravují na život v rozporu s Božím slovem — na život v rozporu právě s tím evangeliem, na které chtějí klást důraz.

03Vyžadovat od dětí poslušnost je možné.

Je žalostné sledovat rodiče, kteří se tváří, jako by byli vůči neposlušným dětem bezmocní. Bůh od dětí vyžaduje poslušnost, protože rodiče ji vyžadovat mohou. I dětem mladším jednoho roku lze účinně ukázat, na co nesmějí sahat, do čeho nesmějí kousat, za co nesmějí tahat, do čeho nesmějí šťouchat, co nesmějí vyplivovat nebo kvůli čemu nesmějí ječet. Jste větší než ony. Využijte tuto převahu k tomu, abyste je zachránili pro radost, ne abyste je odsoudili k sobectví.

04Vyžadujte poslušnost doma v maličkostech, aby děti dokázaly poslechnout na veřejnosti v důležitých věcech.

Jedním z vysvětlení, proč jsou děti na veřejnosti nezvladatelné, je to, že se doma nenaučily poslouchat. Jedním z důvodů je, že řada věcí doma nestojí rodičům za zápas. Je snazší udělat něco sami než věnovat čas a úsilí tomu, abychom řešili neochotu dítěte to udělat. Tím ale děti jen učíme, že poslušnost je všude dobrovolná. Důslednost při vyžadování poslušnosti doma pomůže vašim dětem chovat se i na veřejnosti tak, aby s nimi bylo příjemné být.

05Vyžadovat poslušnost stojí úsilí — a stojí to za to.

Když dítěti řeknete, aby zůstalo v posteli, a ono přesto vstane, je jednodušší říci mu: „Vrať se do postele,“ než sami vstát a neposlušnost řešit. Rodiče jsou unavení. Mám pro to pochopení. Více než čtyřicet let jsem měl doma děti mladší osmnácti let. Vyžadovat poslušnost stojí tělesné i duševní síly. Je snazší prostě nechat děti dělat si, co chtějí.

„Rodiče, kteří své děti neučí poslouchat, je připravují na život v rozporu s Božím slovem.“

Výsledek? Děti, které nelze zvládnout právě ve chvíli, kdy na tom záleží. Naučily se, jak na rodiče vyzrát. Maminka je bezmocná a tatínka si omotají kolem prstu. Vycítí, kdy už každou chvíli vybuchnete. A tak se vašim slovům vzpírají těsně pod touto hranicí. Všem to přináší trpké ovoce. Naproti tomu úsilí, které věnujete tomu, abyste na každou neposlušnost reagovali bezodkladně a důsledně, přináší sladké ovoce rodičům, dětem i ostatním.

06Můžete přerušit nezdravé vzorce předávané z generace na generaci.

Jedním z důvodů, proč rodiče netrvají na kázni, je to, že nikdy neviděli, jak se to dělá. Pocházejí z rodin, které znaly jen dva způsoby jednání: pasivitu a hněv. Vědí, že nechtějí vychovávat v hněvu. Jedinou alternativou, kterou znají, je však pasivita. Dobrá zpráva zní: to se může změnit. Rodiče se mohou z Bible a od moudrých lidí učit, co je možné, co je přikázané, co je moudré a jak to dělat trpělivě, pevně, s láskou a s oporou v evangeliu.

07Výchova plná milosti vede děti od vnější poslušnosti k radostné ochotě.

Děti potřebují poslouchat ještě dříve, než dokážou svou poslušnost chápat ve světle víry. Když přijde víra, poslušnost, které se naučily ze strachu, kvůli odměně a z úcty, se stane přirozeným projevem víry. Nevyžadovat poslušnost před příchodem víry je pošetilé. Z dlouhodobého hlediska to není projev lásky. Vytváří to hluboce zakořeněné návyky neposlušnosti, které pak víra nemůže prostoupit, ale musí je překonat.

08Děti, jejichž rodiče vyžadují poslušnost, jsou šťastnější.

Výchova, která dětem nechává volnou ruku, z nich nedělá laskavé a pokorné lidi. Vychovává rozmazlence. Není s nimi příjemné být a ani ony samy nejsou šťastné. Jsou náročné a drzé. Jejich „svoboda“ není požehnáním ani pro ně, ani pro ostatní. Jsou svobodné asi jako loď bez kormidla. Jsou oběťmi svých rozmarů. Dříve či později jejich rozmary narazí na odpor. A to znamená trápení. Nebo dokonce smrtelné střetnutí s policií.

09Vyžadovat poslušnost neznamená vyžadovat dokonalost.

Protože rodiče dětem zastupují Boha — zvláště dokud ho děti nemohou poznat skrze víru v evangelium —, ukazujeme jim spravedlnost i milosrdenství. Ne každá neposlušnost je potrestána. Někdy na ni upozorníme, dítě napomeneme a dál ji neřešíme. Pro toto spojení neexistuje přesný návod. Děti by se z naší výchovy měly učit, že Bůh evangelia je stravující oheň (Židům 12,7.29) a že je trpělivý a pomalý k hněvu (1. Timoteovi 1,16). V obou případech — při uplatňování kázně i trpělivosti — je cílem rychlá, radostná a úplná poslušnost. Takové ovoce přináší poznání Boha v Kristu.