Někdo potřebuje vaše povzbuzení
Kdy naposledy jste byli upřímně povzbuzeni jiným věřícím?
Mnoho z nás si okamžitě vybaví rozhovor, který proběhl možná i minulý týden. Jiní mají problém si takovou situaci vybavit. Někteří usuzují, že byli zbožně povzbuzeni, ačkoli nebyli. Jiní tvrdí, že se jim nedostalo zbožného povzbuzení, ačkoli opak je pravdou. Mnoho z nás možná nepřijímá povzbuzení a nepovzbuzuje, protože neví, co to vůbec je povzbuzení.
V dnešní době o povzbuzení často uvažujeme jako o pouhé útěše a podpoře. „Odvedl jsi na tom projektu dobrou práci.“ „Jsi opravdu dobrá máma.“ „Všechno bude v pořádku.“ Ale biblické povzbuzení, přestože s sebou často přináší podporu, zahrnuje něco daleko silnějšího a víc osvěžujícího. Zatímco špatné povzbuzení může podnítit pýchu nebo hýčkat sebelítost, pravé povzbuzení vede k pokoře, odvaze a především k naději v Bohu. Zatímco špatné povzbuzení může živit pasivitu, pravé povzbuzení vede k bdělosti a věrnosti.
Skutečné povzbuzení se nesnaží, aby druzí o sobě lépe smýšleli, ale vede k tomu, aby více znali, poslouchali a radovali se z Boha.
Povzbuzení, nebo lichocení?
Útěcha není sama o sobě povzbuzením. Ve skutečnosti může jít o lichocení v rouše beránčím. Lichotky ničí to, co povzbuzení živí.
„Kdo lichotí svému bližnímu,“ říká Přísloví 29:5, „rozprostírá síť na jeho nohy.“ Lze to vyjádřit ještě tvrději: „Lživý jazyk nenávidí ty, které utlačuje, lichotivá ústa působí zkázu“ (Přísloví 26:28). Lichocení není laskavé ani neškodné – ničí duši. Je krásnou zástěrkou bezcitného sobectví. Lichotit není milující, ale zhoubné. Abychom se naučili, jakým způsobem správně povzbuzovat, měli bychom začít s tím, že budeme vážněji brát přísná Boží varování týkající se lichocení.
Apoštol Pavel nenáviděl lichotky (1. Tesalonickým 2:5), protože na vlastní kůži zakusil trpké ovoce lichocení vedoucí k rozdělení. „Neboť takoví neslouží našemu Pánu Kristu, nýbrž vlastnímu břichu, a úlisnými a líbivými řečmi svádějí srdce bezelstných lidí“ (Římanům 16:18). Lichotník využívá slabosti druhých lidí k uspokojení touhy po uznání, moci, vlivu, a v některých případech i touhy po zisku nebo po nedovoleném sexuálním poměru. Lichocení je nenápadná a účinná taktika, jak živit modlářství. Jeho oběťmi bývají naivní lidé – tedy takoví, kteří lichocení považují za laskavé a neškodné. Lichocení může paradoxně svést a zničit i samotného lichotníka, když si myslí, že tím prokazuje lásku.
Co tedy odlišuje pravé povzbuzení od jeho nebezpečného opaku?
Jak Bůh povzbuzuje druhé?
Nejenže nám Bůh dává pokyny a příklady dobrého povzbuzení v Písmu, ale sám se sklonil k člověku, aby nám poskytl příklad toho, jak povzbudit srdce druhých. Po Mojžíšově smrti, v době, kdy se Izrael chystal vstoupit do zaslíbené země, Bůh ustanovil Jozua, aby vedl lid proti silnějším a obávanějším národům. Málokdo si dokáže představit, jak děsivé povolání to muselo být. Pán však Jozua povzbudil – doslova mu dodal sílu a odvahu:
Posilni se a buď odvážný, protože ty dáš lidu do dědictví tuto zemi, o které jsem přísahal jejich otcům, že jim ji dám. Hlavně se posilni a buď velmi odvážný, abys zachovával a plnil celý zákon, jak ti přikázal Mojžíš, můj otrok. Neodvrať se od něj napravo ani nalevo, abys rozumně jednal všude, kam půjdeš… Vždyť jsem ti přikázal: Posilni se a buď odvážný, neměj strach a neděs se, protože Hospodin, tvůj Bůh, bude s tebou všude, kam půjdeš (Jozue 1:6–7, 9).
Toto povzbuzení je vytříbené, pronikavé a podmanivé. Co ho tedy odlišuje od lichotek?
ŘÍKÁ PRAVDU
Zaprvé, skutečné povzbuzení říká pravdu. Lichocení zpravidla zveličuje část pravdy a ze sobeckých důvodů ji překroutí nebo ji nafoukne. Povzbuzení ví, že aby bylo užitečné, musí být pravdivé. Víme, že Bůh říká Jozuovi pravdu, protože nemůže lhát (Numeri 23:19; Titovi 1:2). Když řekl: „Dáš lidu do dědictví tuto zemi“, přesně to se také stalo. Když tedy povzbuzujeme, odoláváme pokušení ututlat věci, které by mohli druhého zranit, nebo říct víc, než co je pravda?
Lichotník chce uspokojit pýchu a marnivost své oběti, a tak se zaměří na vyzdvihování jejích kladných vlastností – dobrou práci označuje za výbornou, malé oběti za velké, málo ovoce přirovnává k ovocnému sadu. Přitom odmítá pojmenovat a konfrontovat hříchy a omyly. Jindy zase přikrášlí záporné vlastnosti, aby vypadaly jako ctnosti – ze sobectví se stává péče o sebe sama, z pýchy sebevědomí, z hněvu vášeň, z chtíče cílevědomost, z neupřímnosti láska.
Zato zbožný povzbuzovatel mluví pravdivě v lásce (Efeským 4:15). Zná duchovní nebezpečí pýchy, proto když utěšuje, dává si pozor, aby ji neživil nebo ji nepodněcoval ve druhých. Chválí, co je chvályhodné, aniž by měl potřebu přehánět. Nepřehlíží ani neomlouvá hřích, ale konfrontuje ho, odpouští ho a napomíná ze stejné lásky, z níž druhé potěšuje. Neustálé povzbuzování a žádné napomínání může znamenat, že neříkáme úplnou pravdu.
VYZÝVÁ K POSLUŠNOSTI
Zadruhé, skutečné povzbuzení vyzývá k poslušnosti Bohu. „Hlavně se posilni a buď velmi odvážný, abys zachovával a plnil celý zákon, jak ti přikázal Mojžíš, můj otrok. Neodvrať se od něj napravo ani nalevo.“ Toto povzbuzení nemá vést pouze k odvaze v protivenstvích nebo k překonání strachu, ale k důvěře Bohu a poslouchání všeho, co říká.
Pavel se modlil za stejný druh povzbuzení, když psal: „Sám náš Pán Ježíš Kristus a Bůh, náš Otec… nechť vaše srdce povzbudí a upevní v každém dobrém skutku i slovu“ (2. Tesalonickým 2:16–17). Lichocení nepodněcuje lásku k Bohu a jeho slovu, protože vychází ze sebelásky. Nese naše povzbuzení ovoce poslušnosti v každém dobrém skutku i slovu? Pomáhá nám povzbuzení, které přijímáme, vzdorovat pokušení a brát na sebe znovu a znovu kříž?
POSILUJE NADĚJI V BOHU
Zatřetí, skutečné povzbuzení posiluje naději v Bohu, ne v sobě. „Posilni se a buď odvážný, neměj strach a neděs se, protože Hospodin, tvůj Bůh, bude s tebou všude, kam půjdeš“ Lichocení by od Boha vypadalo mile, ale bylo by zbytečné. Ze svrchovaného Původce a Udržovatele všech věcí by se stal jakýsi roztleskávač, který by živil naši sebestřednost.
Je veliký rozdíl, ba přímo obrovský, mezi větou: „Zvládneš to“ a „Bůh bude s tebou.“ A přesto naše povzbuzování často spadá do první kategorie. Jak často zdůrazňujeme, co jsme dokázali, nebo co bychom mohli dokázat, místo abychom spočinuli v tom, co Bůh zaslíbil pro nás a skrze nás vykonat v Kristu? Pravé povzbuzení říká: „Bez něho nezmůžeš nic – ale on bude s tebou všude, kam půjdeš.“
Chcete ověřit pravost povzbuzení, které ve vztazích dáváte a přijímáte? Položte si otázku, zda říká pravdu – i těžkou pravdu; zda podněcuje a vede k přísné a radostné poslušnosti a zda posiluje naději v Bohu, nebo v sobě.
Buďte dobré mysli
Boží povzbuzení však nezůstalo pouze na této úrovni. Nespokojil se s tím, že skrze své posly povzbudil svět, ale sám se stal ztělesným povzbuzením v osobě Ježíše.
Dokonce i v předvečer své zrady, zatímco se statečně připravoval na rozvášněný dav, kříž a hrob, povzbudil slabé a vystrašené muže, kteří ho následovali. Jakým způsobem je povzbudil?
Hle, přichází hodina, a již přišla, kdy budete rozptýleni každý do svých domovů a mne necháte samotného. Ale nejsem sám, neboť Otec je se mnou. Toto jsem vám pověděl, abyste ve mně měli pokoj. Ve světě máte soužení. Ale buďte dobré mysli, já jsem přemohl svět (Jan 16:32–33).
Řekl jim pravdu: „Brzy zemřu a opustím vás. Navzdory svým dobrým záměrům mě všichni z vás opustí. A až odejdu, budete čelit ještě horšímu soužení.“ Jeho povzbuzení neopomnělo jejich hanebnou zradu ani těžkost utrpení, kterým si každý z nich projde.
Zároveň jim však řekl pravdu o tom, že je bude provázet uprostřed temnoty: „Toto jsem vám pověděl, abyste ve mně měli pokoj. Ale buďte dobré mysli, já jsem přemohl svět.“ V těchto těžkých a hrozivých chvílích se nesnažil posilnit jejich sebevědomí (právě naopak). Učil je, aby vytrvali skrze naději v něm.
Tváří v tvář bezútěšným vyhlídkám jim slíbil, že je bude provázet, kamkoli půjdou, a vyzval je k poslušnosti. „Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce“ (Jan 15:9–10). Protože skutečné povzbuzení působí pravou poslušnost. A pravá poslušnost ukazuje, že žijeme v Kristově lásce.
Když následujeme Krista, toto upřímné a nadějné povzbuzení zaměřené na Boha potřebujeme týden co týden (Hebrejům 3:13; 10:24–25). Někdo, koho známe, tedy pravděpodobně potřebuje takové povzbuzení – možná i dnes.
Autor: Marshall Segal
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s DesiringGod.