Je rozdělení v církvi nezbytné?

Církev je roztříštěná. V průběhu několika posledních let jsme byli svědky mnoha rozdělení mezi křesťany, ať se jednalo o organizace, denominace, místní církve, nebo přátelé. Jsou tato rozdělení správná, nebo jsou úplně scestná? Přispívá rozdělení k větší čistotě církve? Vede v konečném důsledku k dobrému? Nebo rozdělení církev poškozuje a oslabuje její svědectví v dnešním světě?

Tato otázka je důležitá a položil nám ji i jeden z našich posluchačů. „Dobrý den, pastore Johne. Děkuji za váš povzbuzující podcast! V poslední době jsem od mnoha křesťanů slyšel, jak je smutné, že církev je tak rozdělená. Vzájemné neshody rozdělují sbory, denominace, a dokonce i staré přátele. Rozdělení je všude. Ve světle Ježíšova přání, aby jeho učedníci byli sjednoceni v lásce, je to smutná skutečnost. Zároveň jsem však uvažoval, jestli jsou některá rozdělení v dnešní církvi dobrá, nebo dokonce nezbytná, aby se odlišili ovce od vlků, jak o tom mluví například Pavel v 1. Korintským 11,19. Můžeme tedy rozlišit, které rozdělení v církvi je správné a které ne? Některá rozdělení, která vznikají v důsledku nějakého ‚velkého problému‘, se zdají být jednoznačně správná. Jiná se však zdají být malicherná a bezvýznamná. Co si myslíte o neshodách v církvi vy?“


K tomuto tématu se dá přistupovat mnoha různými způsoby, ale já bych chtěl na začátek zdůraznit jednu věc, pokud jde o rozdělení v církvi: neberte ho na lehkou váhu, ale zároveň si uvědomte, že svět se z toho nezboří. Rozdělení je tragické, ale zároveň nevyhnutelné.

Neberte rozdělení na lehkou váhu

O nejednotě a rozdělení se dá mluvit jako o malé věci, což je chyba. Zlehčovat rozdělení je chyba. Poslechněte si, co říká Jan 13,34–35: „Dávám vám nové přikázání, abyste se navzájem milovali; jako já miluji vás, abyste se i vy navzájem milovali. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“

Tento text je usvědčující. Neláska mezi křesťany není malá věc.

  • V Janovi 17,21 se Ježíš modlí: „… aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni v nás byli jedno, aby svět věřil, že jsi mne poslal ty.“
  • Efezským 4,1–3: „Prosím vás tedy já, vězeň v Pánu, abyste vedli život hodný toho povolání, které jste obdrželi, s veškerou pokorou a mírností, s trpělivostí se navzájem snášeli v lásce a usilovali zachovávat jednotu Ducha ve svazku pokoje.“
  • 1. Korintským 1,10: „Napomínám vás, bratři, jménem našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni mluvili stejně a neměli mezi sebou roztržky, nýbrž abyste byli dokonale spojeni v tomtéž smýšlení a v tomtéž úsudku.“

To je jen několik textů; je jich samozřejmě mnohem víc. Zkrátka nesmíme brát rozdělení na lehkou váhu, zejména ta, která nejsou nezbytná kvůli pravdě, nebo jsou způsobena nelaskavými postoji a činy. Písmo zdůrazňuje především tři věci.

Jednota vypůsobená Duchem

Nejhlubší jednota mezi Božími vyvolenými je dar. Jednotu nevytváříme my. Nevytváří ji člověk. Když přijdeme ke Kristu, Duch nás vštípí do těla Ježíše Krista a stáváme se údy jeden druhého. Proto nám také Efezským 4 přikazuje, abychom „usilovali zachovávat“ jednotu. Nemáme ji tvořit, máme ji demonstrovat okolnímu světu.

Jednota ve vztazích

Druhá věc, která z přečtených pasáží vyvstává do popředí, je skutečnost, že moc naší jednoty se nezakládá na institucionálním spojení nebo spolupráci. Církev bez denominací není přesvědčivým svědectvím světu. Moc naší jednoty spočívá spíše v tom, že nevěřící lidé vidí mezi věřícími láskyplné postoje a skutky.

Myslím, že právě na to bychom měli vynakládat úsilí o jednotu. „Všechna hořkost, zuřivost, hněv, křik a rouhání ať jsou od vás odňaty zároveň se vší špatností. Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní a odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám“ (Efezským 4,31–32). Jedná se o zázrak. Když ho vidí nevěřící, říkají: „Rád bych byl součástí tohoto společenství.“

Jednota založená na pravdě

Třetí věc, kterou všechny uvedené texty říkají nebo předpokládají, je skutečnost, že jediná jednota, která oslavuje Boha, stojí na pravdě. Bůh je Bohem pravdy. „Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí“ (Jan 8,32). „Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda“ (Jan 17,17). Pavel v Efezským 4,15 říká, že máme být „pravdiví v lásce“. Pro Krista a jeho apoštoly bylo nepředstavitelné, že by někdo mohl milovat druhého člověka, a přitom zavrhl pravdu kvůli vzájemnému pokoji.

Poslechněte si Jeremjáše: „Napravují zkázu mého lidu povrchně slovy: Pokoj, pokoj, ale žádný pokoj není“ (Jeremjáš 6,14). Jediný pokoj, na kterém záleží, je pokoj založený na pravdě. Když se modlím za jednotu v církvi, což dělám pravidelně, ať už jde o malý, nebo velký sbor, říkávám: „Bože, dej nám jednotu v pravdě.“ Francis Schaeffer na konci svého života prohlásil, že svět nepotřebuje vidět, jak křesťanská církev boří každý plot, který byl postaven k ohraničení pravdy, aby ji chránil a pomohl ji hlásat. Místo toho bychom měli přestat házet přes ploty bomby nenávisti a milovat se navzdory neshodám.

Nemyslím si, že svět odrazuje především doktrinální neshoda mezi křesťany. Odrazuje ho způsob, jak se ve světle těchto neshod k sobě chováme. Na tom všem chci ukázat, že bychom neměli zlehčovat spory a rozdělení v církvi. Zároveň bych ale rád dodal, že svět se kvůli nim nezboří.

Kvůli rozdělením se svět nezboří

Neberte je na lehkou váhu, ani je nepovažujte za konec světa. Neměli bychom mít nebiblický, přehnaně optimistický pohled na to, co Ježíš a jeho apoštolové řekli o budoucnosti církve. Není to zrovna růžová vyhlídka. Jen pro připomenutí: „Toto evangelium království bude vyhlášeno po celém světě na svědectví všem národům. A tehdy přijde konec“ (Matouš 24,14). Velké poslání bude naplněno a Bůh shromáždí své vyvolené ze všech světových národů. K tomu dojde ještě předtím, než se Kristus vrátí.

Poměry v církvi a ve světě, v němž se církev nachází po dobu této úspěšné misie, však nejsou pěknou podívanou. Jeden z textů, které náš posluchač ve své otázce zmínil, je 1. Korintským 11,18–19: „Především slyším, že jsou mezi vámi roztržky, když se scházíte ve sboru, a zčásti tomu věřím. Neboť musí být mezi vámi i různé skupiny, aby se ti osvědčení stali mezi vámi známými.“

To je překvapivé tvrzení. Předpokládá, že v církvi existuje skrytá nejednota, kterou je třeba odhalit. Zdá se, že to Pavel předpokládá. Ale proč by něco takového předpokládal? Myslím, že tento předpoklad vychází z Ježíšových slov.

Plevel mezi pšenicí

Ježíš nevykreslil vyvrcholení dějin zrovna pozitivně. Ježíš z Boží prozřetelnosti prohlásil: „Běda světu pro svody! Svody sice musí přijít, avšak běda tomu člověku, skrze kterého svod [pohoršení, klamy] přichází!“ (Matouš 18,7). To je ohromující. Bůh to určil jako nezbytné. Když říká „musí“, má na mysli Bohem určený způsob, jak dojde k vyvrcholení dějin. Bůh ustanovil, aby docházelo k podobným problémům.

Ježíš tento druh nevyhnutelných problémů popsal v podobenstvích o rybářské síti a v podobenství pšenici a plevelu.

Dále je království Nebes podobné síti, která byla spuštěna do moře a shromáždila všechny druhy ryb. Když se naplnila, vytáhli ji na břeh, posadili se, dobré sebrali do nádob a špatné vyhodili ven. Tak tomu bude při skonání věku: Vyjdou andělé, oddělí zlé zprostředka spravedlivých. (Matouš 13,47–49)

Království, tedy viditelná církev, přitahuje neobrácené lidi, které andělé oddělí v den Kristova druhého příchodu. Totéž platí v podobenství o pšenici a plevelu. Dělníci se ptají, zda mají vytrhat plevel, který roste mezi pšenicí – falešné bratry. Ježíš říká: „Nechte, ať obojí roste spolu až do žně“ (Matouš 13,30).

Jinými slovy, Ježíš předpověděl, že nejednota a konflikty budou od počátku součástí církve. Tato pokušení musí přijít. Plevel neudrží jazyk za zuby. Tito lidé si nenechají své názory a postoje jen pro sebe a postupem času je začnou šířit.

Láska ochladne

Když se v Matouši 24 učedníci ptají Ježíše na znamení konce, Ježíš opakovaně říká, že církev bude rozvrácena zradami a odpadlictvím. Poslechněte si tato slova (začnu číst od čtvrtého verše):

Ježíš jim odpověděl: „Dávejte si pozor, aby vás někdo nesvedl. Neboť mnozí přijdou v mém jménu [lidé v církvi, kteří vystupují v Ježíšově jménu] a budou říkat: ‚Já jsem Kristus‘ a svedou mnohé… Pak vás budou vydávat do soužení a budou vás zabíjet [toto jsou „křesťané“, kteří zabíjí křesťany]; a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno. A tehdy mnohým to bude kamenem úrazu, budou se navzájem zrazovat a jeden druhého nenávidět [toto není problém jenom  mimo církev]. Také povstanou mnozí lživí proroci a mnohé svedou. A protože vzroste bezzákonnost, ochladne láska mnohých. Ten však, kdo vytrvá do konce, bude zachráněn.“ (Matouš 24,4–5.9–13)

Vidíme tedy, že láska některých křesťanů ochladne a nevytrvají do konce. To je hrozivý popis stavu církve. Zdá se to neuvěřitelné. Apoštol Pavel také popisuje stav církve v posledních dnech pochmurně. Nezapomeňte, že poslední dny začaly v prvním století. První Timoteovi 4,1 říká: „Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odstoupí od víry, přidržujíce se bludných duchů a učení démonů.“

Proroctví prvního století tedy očekává, že to na zemi neskončí dobře. Bude to pochmurné. Poslání bude u konce. Do té doby budou existovat zapálení křesťané, kteří budou riskovat své životy a pokládat je za to, aby se evangelium dostalo do nejzazších končin země.

Tragické a předpovězené

Abych to shrnul, nezlehčujte rozdělení ani z něho nedělejte konec církve. Rozdělení jsou tragická. Za jednotu církve bychom měli položit své životy. Rozdělení jsou tragická, ale jsou předpovězená. Svody musí přijít, avšak běda tomu člověku, skrze kterého svod přichází.

Všude je stejně důležité jako ve vašem srdci a má obrovskou moc. Je to evangelium, které přináší ovoce na celém světě. Je to evangelium hlásané v celém stvoření pod nebem. Jak říká Ježíš, až bude toto hlásání dokonáno, „tehdy přijde konec“ (Matouš 24,14).


Tento podcast vám přinášíme ve spolupráci s Desiring God.