Co když nemám duchovní dar?
Dnes se budeme zabývat e-mailem naší posluchačky Cary, která tvrdí, že nemá žádný duchovní dar. Vůbec žádný. Přečtěme si její e-mail: „Zdravím vás, pastore Johne. Už dvanáct jsem křesťankou, ale zdá se, že nemám žádný duchovní dar. Připadám si jako hříšná troska bez talentu. Znamená to, že ve mně nepřebývá Duch svatý? Jak můžu objevit své povolání a naplnit 1. Petrův 4,10?“
Myslím, že mám pro Caru opravdu dobrou zprávu, ale nejdřív ji musím před něčím varovat. Říká: „Připadám si jako hříšná troska bez talentu.“ Mezi talenty a hříchy je zásadní rozdíl. Kdyby opravdu neměla žádný talent – což si nemyslím – nebyl by to vážný duchovní problém. Bůh nás nesoudí podle toho, jestli máme talenty, nebo ne. Ale být hříšnou troskou je obrovský problém. Bůh hřích skutečně soudí. Nenávidí hřích. Pokud Cara propadá hříchu, je to velmi naléhavý problém. Bojujte s ním ze všech sil, Caro – ze všech sil, které vám dal Bůh. Umrtvujte hříšné postoje, slova a skutky mocí Ducha svatého, spoléhejte na Boží zaslíbení a důvěřujte Bohu, že vám přinese víc potěšení, než by dokázala jakákoli hříšná rozkoš. To je mé varování.
Nyní přejděme k tomu hlavnímu, co ji trápí. Možná trochu přehání. Doufám, že ano. Říká: „Zdá se, že nemám žádný duchovní dar. Znamená to, že ve mně nepřebývá Duch svatý? Jak můžu objevit své povolání a naplnit 1. Petrův 4,10?“
Každý má dar
Nejprve je třeba říci, že Cara má duchovní dary. Budu věřit Caře, že je křesťankou zhruba dvanáct let. Budu předpokládat – a myslím, že je to správný předpoklad – že je dcerou živého Boha skrze víru v Krista. Vím, že má duchovní dar, protože to Bůh řekl ve svém slově.
Například 1. Petrův 4,10 neříká: „Dary milosti, pokud jej někdo přijal, si služte navzájem…“ Ne, říká něco jiného: „Dary milosti, podle toho, jak jej každý přijal, si služte navzájem…“ A v 1. Korintským 12,7 Pavel píše: „Každému je dáván projev Ducha ke společnému prospěchu.“ Neříká „Některým je dáván projev Ducha“, ale „Každému je dáván projev Ducha ke společnému prospěchu.“
Třetím důkazem je skutečnost, že každý křesťan je součástí Kristova těla. Každý je tak uchem, okem, obočím, nohou, prstem, zubem nebo jazykem. Pavel mluví o každém křesťanovi, když ve dvanácté kapitole Římanům říká:
Jako máme v jednom těle mnoho údů a všechny ty údy nemají stejný úkol, tak i my, i když je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu, ale jednotlivě jsme údy jeden druhého. (Římanům 12,4–5)
Každý úd těla má nějaký úkol.
Z těchto textů docházím k závěru, že být křesťanem znamená být členem Kristova těla, a být členem Kristova těla znamená mít v těle úkol, který je pro tělo podstatný – ne okázalý ani prominentní, ale podstatný. Pavel se snaží, aby se žádný křesťan, ať už se cítí jakkoli bezvýznamně, necítil být součástí těla. Myslím, že tato skutečnost je pro Cařinu otázku zvlášť důležitá. Pavel říká:
Kdyby noha řekla: „Protože nejsem ruka, nepatřím k tělu“, nepatří snad proto k tomu tělu? A kdyby řeklo ucho: „Protože nejsem oko, nepatřím k tělu“, nepatří snad proto k tělu? … Ale Bůh umístil údy: každý z nich v těle umístil tak, jak chtěl. (1. Korintským 12,15–16.18)
Žádné bezvýznamné údy
Tato slova se podle mě téměř dokonale vztahují na Caru, aby jí pomohla nepropadat zoufalství, pokud jde o její roli v Kristově těle. Tito lidé v Korintu, které Pavel zmiňuje, se dívali na svou slabost a cítili se naprosto bezvýznamně, protože nebyli jako ostatní. Neměli dary jako ostatní. Nebyli uchem, ale jen prstem.
Zajímalo by mě, jak by Cara odpověděla, kdyby se jí někdo zeptal, jestli jsou lidé s vážnou mentální poruchou součástí Kristova těla, když mají prostou víru v Krista. Myslím, že by odpověděla „ano“. A Pavel zde říká něco úžasného, co se podle mého názoru týká jak tohoto extrémního případu, tak i Cary.
Naopak ty údy těla, které se zdají být slabší, jsou nezbytné. A části těla, které pokládáme za méně čestné, obklopujeme zvláštní ctí a našim neslušným částem dáváme tím větší slušnost, což naše slušné údy nepotřebují. Ale Bůh sestavil tělo tak, že tomu potřebnému dal zvláštní čest, aby v těle nebyla roztržka, ale aby údy navzájem o sebe stejně pečovaly. (1. Korintským 12,22–25)
Pavel tedy dokonce tvrdí, že dar některých lidí v Kristově těle spočívá v tom, že jsou slabí a potřební, aby ostatní měli příležitost projevit jim zvláštní péči. Pochybuji, že je to případ Cary. Zmiňuji to však proto, aby jinak přemýšlela o Kristově těle a možná neměla taková očekávání ohledně duchovních darů, kvůli kterým se pak cítí nedostatečně.
Úsilí o lásku
Rád bych se vyjádřil ještě k jedné její otázce: „Jak můžu objevit své povolání a naplnit 1. Petrův 4,10?“
Jinými slovy, jaký další krok by měla podniknout? Myslím, že v 1. Petrově 4,10 najdeme klíč k zodpovězení této otázky. Píše se tam: „Dary milosti, podle toho, jak jej každý přijal, si služte navzájem jako dobří správci rozličné Boží milosti.“ Na základě tohoto verše můžeme definovat duchovní dary tak, že je to jednoduše výsledek naší zkušenosti s Boží milostí, která se projevuje skrze naši osobnost. Nebo jinak řečeno, odvracíme se od sebe k Boží milosti, aby si nás použila. Poté usilujeme z Boží milosti milovat druhé a zjevovat jim tuto milost, aby skrze nás proudila Boží milost prostřednictvím naší Bohem dané osobnosti, a to jakýmkoli způsobem, který nám připadá přirozený.
A tento způsob projevování lásky se pravděpodobně ukáže jako Boží požehnání, tedy dar. Tuto myšlenku podporuje i pasáž z Římanům 12,6-8, kde Pavel některé celkem obyčejné věci nazývá duchovními dary, například: „Kdo rozdává, ať rozdává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo prokazuje milosrdenství, ať to činí radostně“ (viz Římanům 12,6–8).
Takže, Caro, nesnažte se objevit svůj dar. Vím, že to zní nelogicky, a proto to zopakuji: nesnažte se objevit svůj dar, ale spíše usilujte milovat lidi pro Krista. Projevujte jim lásku co nejvíce možnými způsoby, které jsou pro vaši osobnost přirozené. Myslím, že tím objevíte svůj účel a naplníte tak 1. Petrův 4,10.
Nesnažte se objevit svůj dar, ale spíše usilujte milovat lidi pro Krista. Projevujte jim lásku způsoby, které jsou vám přirozené. Tím objevíte svůj účel.