Ohrožuje úmyslný hřích mé spasení?
Jako křesťané bojujeme s hříchem, protože dokud žijeme na tomto světě, jsme pořád hříšníci. Hřích v nás nikdy nebude úplně vymýcen, dokud nepřijde slavný den, kdy uvidíme Ježíše tváří v tvář. Nyní bojujeme s hříchem skrze víru, ale přesto můžeme uprostřed tohoto boje pociťovat jistotu spasení. Zároveň ale věříme, že existuje druh „dobrovolného hříchu“, který dosvědčuje, že daný člověk není skutečně zachráněn. Tak se dostáváme k dnešní otázce, kterou nám posílá Josh.
„Dobrý den, pastore Johne. Moje otázka se týká složitých veršů z knihy Hebrejům, konkrétně pasáže 10:26–29. Zdá se, že autor mluví o možnosti ztráty spasení, když se oddáváme ‚dobrovolnému hříchu‘, jak ho označuje. Moje otázka zní: Co je opak ‚dobrovolného hříchu‘? Neúmyslný hřích? Mám za to, že věřící se dopouštějí všech hříchů úmyslně, protože je usvědčuje Duch Svatý. Nebo mi v těchto verších něco uniká?“
Josh má pravdu. Na základě šesté a desáté kapitoly Hebrejům si lidé často myslí, že člověk může být skutečně spasen, ale pak o své spasení přijít. Tyto texty mohou tímto způsobem vyznívat, ale obsahují určitá vodítka, která ukazují, že autor listu Hebrejům to myslel jinak.
Joshovu otázku jde rozdělit na dvě části:
1. Učí tyto verše, že můžeme ztratit své spasení?
2. Co znamená dobrovolné (neboli úmyslné) hřešení, o kterém mluví Hebrejům 10:26, když v jistém smyslu jsou všechny hříchy zcela vědomé, a tudíž dobrovolné?
Klíčový verš, na který Josh odkazuje, říká: „Neboť jestliže dobrovolně hřešíme poté, co jsme přijali jasné poznání pravdy, nezůstává již více oběť za hříchy“ (Hebrejům 10:26). Jinými slovy, nejsme spaseni.
U tohoto slovního spojení „dobrovolně hřešit“ nesmíme opomenout dvě velmi důležité skutečnosti.
Za prvé, slovo dobrovolně je překlad řeckého slova hekúsiós. Toto slovo je použito i v 1. Petrově 5:2: „Paste Boží stádo, které je u vás; dohlížejte na ně ne z donucení, ale dobrovolně [hekúsiós].“ Dobrovolně – stejné slovo jako v Hebrejům 10:26.
Toto použití nám ukazuje (a proto jsem tuto pasáž citoval), že existují dva druhy vědomého jednání. První je horlivé a nadšené, druhé je z donucení.
V obou případech lze říct, že starší pasou Boží stádo zcela vědomě. V prvním případě to dělají s radostí. Ve druhém to dělají s nechutí, čímž pochopitelně jednají proti své vůli, protože by raději dělali něco jiného. Nechtějí pást Boží stádo, ale pro peníze, slávu nebo proto, aby se necítili provinile, zatnou zuby a pasou ho dále.
Hříchy, které vedou k zatracení
Tím se dostávám k Joshovu předpokladu o tom, že všechny hříchy jsou konány se stejnou ochotou – nebo že všechny lidské činy jsou zcela dobrovolné – protože všechny činy, včetně těch hříšných, vycházejí z vůle. To je pravda. Jsou to projevy vůle. Rozhodujeme se pro ně.
Ale tento text, Hebrejům 10:26, říká něco víc než jen to, že hřích, který vede k zatracení, je projevem vůle. Jistěže je, ale nejen to. Všechny hříchy vycházejí z vůle, ale ne všechny hříchy vedou k věčnému zatracení. Jde o úmyslnější a horlivější projev vůle. Takové jednání ukazuje na to, že v nitru člověka není pravý duchovní život, který alespoň zčásti brání těmto projevům vůle.
Nyní se podívejme na druhou skutečnost týkající se slovního spojení „dobrovolně hřešit“ (nebo úmyslně, horlivě hřešit). Jde o sloveso „hřešit“, které je v řečtině uvedeno v přítomném čase.
Jinými slovy, nejde o jeden konkrétní čin, ani o několik činů, ani o občasné činy. Spíše jde o ustálený, trvalý hřích. To, co nakonec člověka zatratí, a co působí, že už nezbývá odpuštění, není jeden konkrétní hřích, ale horlivé, dobrovolné, úmyslné, vytrvalé a ustálené hříšné jednání.
Vážnost tohoto varování dosvědčují slova, která předcházejí verši 26 a která po něm následují. Verš 26 začíná slůvkem neboť, což odkazuje na konkrétní hřích v předchozích verších – jmenovitě zanedbávání křesťanského společenství a odmítání bratrského povzbuzování. Jinými slovy, daná osoba se vzdaluje Kristu a jeho církvi.
Když se podíváte za verš 26, zejména na 29., dočtete se o tak hlubokém a často opakovaném hříchu, že je označen za pošlapání Syna Božího, znesvěcení krve smlouvy, jíž byl očištěn, a potupení Ducha milosti (viz Hebrejům 10:29).
Ze slovního spojení „jíž byl posvěcen“ se zdá, že můžeme ztratit svou záchranu. Tímto dobrovolným, vytrvalým a ustáleným hříšným jednáním můžete znesvětit krev smlouvy, kterou jste byli očištěni. Jako by autor říkal: „Daný člověk byl zachráněn. Ale teď už pro něho není odpuštění. Proto můžeme ztratit své spasení.“
V listu Hebrejům jsou však dvě pasáže, které podle mě tento názor vyvracejí.
Jsou dvě pasáže, které mi brání dojít k závěru, že z této zmínky o posvěceném stavu ztraceného člověka vyplývá, že můžeme být skutečně spaseni v Kristu a poté o své spasení přijít. Jedná se o verše v Hebrejům 10:14 a 3:14.
Nejprve tedy Hebrejům 10:14: „Neboť jedinou obětí“ – tedy obětí Krista – [Bůh] učinil navždy dokonalými ty, kteří jsou posvěcováni.“ Jinými slovy, existuje druh posvěcení, který navždy zajišťuje dokonalost. To znamená, že člověk, který odpadne od víry, tento druh posvěcení nikdy neprožil.
Podívejme se na druhou pasáž – Hebrejům 3:14: „Vždyť jsme se stali účastníky Krista, pokud ten původ jistoty zachováme pevný až do konce.“
Všimněte si, že text neříká: „Vždyť se staneme účastníky Krista, pokud ten původ jistoty zachováme pevný až do konce,“ ale: „Vždyť jsme se stali účastníky Krista, pokud ten původ jistoty zachováme pevný až do konce.“ Pokud ho nezachováme stejně jako osoba, o níž je řeč v Hebrejům 10:26, znamená to, že jsme nikdy nebyli účastníky Krista. To je jasné učení Hebrejům 3:14.
Nemůžeme ztratit svůj podíl v Kristu. Jen ho nikdy nemít.
Docházím k závěru, že posvěcení odpadlého člověka, o němž je řeč v listu Hebrejům 10:26 a 10:29, se vztahuje na určitou morální proměnu člověka, kterou působí Bůh. Takový člověk je součástí církve, vyznává víru, přitahuje ho mnoho věcí křesťanské víry a křesťanského lidu, ale nikdy neuvěří v Krista takovým způsobem, aby s ním byl sjednocen – tedy aby se stal jeho účastníkem a získal věčný život a záchranu.
Joshovi bych tedy odpověděl následovně:
1. Ne, nemyslím si, že skuteční křesťané mohou ztratit své spasení.
2. Myslím, že existuje druh hříšného jednání, které je úmyslnější, horlivější a trvalejší, než jakého se může dopustit skutečný věřící – ten své hříchy vyznává a jsou mu odpuštěny.
Tento podcast vám přinášíme ve spolupráci s Desiring God.