Bůh nemá zalíbení ve vaší síle
To, kde skutečně nacházíme naši sílu, nezjistíme, když se cítíme být silní, ale slabí.
Vyčerpání a frustrace odhalují, co se skutečně děje v našich srdcích. Spoléhali jsme ve všech svých potřebách na Boha, nebo jsme jeho pomoc, sílu a vedení upozadili? Mnoho z nás spoléhá na sebe samé více, než jsme ochotni připustit. Spoléhání na sebe sama je však daleko nebezpečnější, než jak na první pohled vypadá.
Lež, která je rozšířená zvláště ve světě, hlásá, že člověk zvládne všechno, pokud bude tvrdě pracovat. Jsem silnější, než si myslím – dost silný na to, abych v tomto světě dosáhl všeho, co chci. Skutečnost je však taková, že drtivá většina z nás je slabší, než si myslí — a přesto se holedbáme svou zdánlivou silou. Toto falešné přesvědčení o vlastní síle nejenže živí naši nadutost a činí nás neužitečnými, ale rovněž se příčí Bohu.
Nemá zalíbení v síle koně,
netouží po lýtkách muže.
Hospodin nachází zalíbení v těch, kdo se ho bojí;
v těch, kdo očekávají na jeho milosrdenství (Žalm 147:10–11).
Často máme zalíbení ve svých silných lýtkách. Může to být pracovní nasazení, houževnatost, intelekt nebo strategie. Toto pokušení zasahuje všechny životní oblasti – práci, službu i domova – protože každá životní oblast vyžaduje v tomto padlém světě sílu. Ale Bůh nemá zalíbení v čemkoli, co dokážeme, pokud to neděláme v jeho síle.
Radujte se ze všeho, co Bůh dokáže
Jeden ze způsobů, jak bojovat s hříšnou tendencí spoléhat se na sebe, je rozjímat nade vším, co Bůh dokáže – nad tím, co dokáže jen on, a my ne. Žalm 147 ukazuje, jak pomocí Boží síly a moci odhalit lži, které se skrývají za pýchou.
Žalm říká, že jen Bůh pokrývá nebesa oblaky (Žalm 147:8). On určuje, kdy, kde a kolik spadne srážek a stará se o všechna stébla trávy a o každý jejich milimetr.
Sám Bůh tvaruje každou sněhovou vločku, která spadne na zem, tvoří všechny částečky ledu a určuje, nakolik budou chladné (Žalm 147:16–17). Plánuje a řídí celý průběh zimního období a přesně určuje, kdy skončí (Žalm 147:18).
Sám Bůh krmí slony, žraloky, veverky, a dokonce i mravence (Žalm 147:9). Slyší křik ptáčat, když mají hlad.
Jen Bůh dokáže spočítat všechny hvězdy ve vesmíru (Žalm 147:4) – a nejen to, ale určuje jejich počet a všem dává jména.
Jen Bůh uzdravuje ty, kdo mají zlomené srdce (Žalm 147:3). Jen málokdo si myslí, že dokáže přivolat déšť a sníh nebo spočítat hvězdy, ale někteří z nás jsou možná v pokušení myslet si, že dokážou uzdravit zlomené srdce. Můžeme si myslet, že dokážeme vynahradit něčí ztrátu, ochránit někoho před zoufalstvím nebo zachránit něčí manželství. Ale Žalm 147 hlásá, že jenom Bůh dokáže uzdravit.
Jen Bůh zajišťuje pokoj (Žalm 147:14). Sami nejsme schopni zajistit opravdový pokoj – ať už v rodinách, nebo v přátelských vztazích, v církvi, nebo ve svém národu. Bůh musí utišit konflikt a vypůsobit vzájemný soulad. Pokud si myslíme, že můžeme zajistit pokoj bez Boha, pak nechápeme pokoj nebo Boha.
„Velký je náš Pán, je velmi mocný, jeho rozumnost nelze změřit.“ (Žalm 147:5). Jsme omezení ve své síle a často selháváme, ale on je velmi mocný a nikdy se neunaví. Naše poznání je velmi omezené a často chybné, ale jeho poznání je úplné a nezměrné. Proč bychom se měli spoléhat sami na sebe?
Smiřte se s tím, jak málo dokážete
I přesto se spoléháme sami na sebe. Máme tendenci žít, pracovat a sloužit způsobem, jako bychom Boha nepotřebovali, nebo si na něho sotva kdy vzpomeneme. Jeremjášovo varování je dnes stejně aktuální jako v jeho době: „Toto praví Hospodin: Prokletý je muž, který spoléhá na člověka, tělo pokládá za svou sílu a jeho srdce se odvrací od Hospodina“ (Jeremjáš 17:5). Člověk, který v hloubi duše spoléhá na sebe samého, se nutně musí pomalu vzdalovat od Boha.
S hříšnou soběstačností musíme bojovat tak, že se radujeme ze všeho, co může udělat Bůh, a uvědomujeme si, jak málo toho dokážeme bez něho. Ježíš říká svým učedníkům: „Já jsem ta vinná réva, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic“ (Jan 15:5). Mnoho z nás odcituje tuto pasáž, a přesto si v koutku duše myslí, že v podstatě přeháněl. Vždyť víme, že jsme schopni udělat něco i sami. A pokud si to sami nepřiznáme, náš modlitební život to odhalí.
Pokorní jsou silní právě proto, že si uvědomují svou skutečnou slabost a zároveň sílu, kterou jim Bůh dá. Zpívají: „Mé tělo i mé srdce chřadne. Bůh je však navěky skálou mého srdce a mým podílem“ (Žalm 73:26). Jeden druhého vybízejí: „Posilujte se v Pánu a v převaze jeho síly“ (Efeským 6:10). Slouží „ze síly, kterou poskytuje Bůh, aby byl ve všem oslavován Bůh skrze Ježíše Krista“ (1. Petrův 4:11).
Pokorní zakusili Izajášovo zaslíbení: „Unavenému dává sílu a bezmocného zahrnuje zdatností… ti, kdo očekávají na Hospodina, nabývají nové síly, vznášejí se na křídlech jako orli; běží, a neunaví se, chodí, a neochabnou“ (Izajáš 40:29–31). Když přijmou svou slabost, budou mít nadbytek síly. Tolik síly, že mohou běhat, a dokonce se vznášet.
Slabost přijímá sílu
Apoštol Pavel věděl, jak byl slabý, a věděl, kde najít pravou sílu. Když prosil Boha, aby od něho odňal trn, Bůh mu odpověděl: „Stačí ti má milost, neboť má moc se dokonává ve slabosti“ (2. Korintským 12:9). Proč Bůh ve své nezměrné otcovské lásce neušetřil Pavla této bolesti a nepříjemnosti? Protože naše slabost otevírá dveře Božímu milostivému zásahu a jeho síle.
Slabost přijímá milost. Když se cítíme být silní, zpravidla se nespoléháme na Boží milost a sílu. Podléháme iluzi, že jsme silní, a dokonce si v ní libujeme. Zapomínáme na Boha a na závislost na něm. Ale pokud vnímáme svou slabost, vnímáme skutečný stav věcí – a zároveň vnímáme svou ohromnou a neustálou závislost na něm. Bolestné trny v našem těle zjevují, jak hluboká je jeho milost a milosrdenství. Bez nich bychom poznali milost pouze okrajově. Díky nim však objevujeme nekonečné zásoby milosti, které nám Bůh připravil a které pro nás uchovává.
Ve stejném dopise Pavel předtím uvedl: „Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby přemíra té moci byla z Boha, a ne z nás.“ (2. Korintským 4:7). Pokud vzbuzujete dojem silných lidí, kteří spoléhají na svou vlastní sílu, jen málokoho bude zajímat, proč jste tak silní. Ale pokud lidé uvidí, že se potýkáte s neustálou slabostí a s těžkostmi, a přesto máte sílu, víru a radost, pak bude zjevné, že Bůh ve vás mocně působí. To, jak jste slabí, určuje, nakolik vyvýšíte úžasnou hloubku jeho moci a lásky.
Neudělali jsme nic
Často se spoléháme na svou vlastní sílu, protože chceme uznání a úctu od druhých. Chceme, aby nás vnímali jako silné, a ne úplně slabé; jako nezávislé, a ne zcela nuzné. Chceme být úspěšní a něco vytvářet, přejeme si být uzdravitelé a hrdinové. Ale jak říká J. I. Packer:
Pokud o sobě smýšlíme jako o úspěšných lidech, stvořitelích, reformátorech, inovátorech, uzdravitelích, učitelích, vlivných lidech, kteří jakýmkoli způsobem představují přínos pro společnost, pak se šeredně pleteme. Nic nemáme a nikdy jsme neměli nic, co bychom nedostali, ani jsme neudělali nic dobrého mimo Boha, který to vykonal skrze nás (Praying, s. 147).
Nejšťastnější, nejsilnější a nejužitečnější lidé vyznávají, a to dokonce s radostí, následující pravdu: Neudělali jsme nic dobrého mimo Boha, který působil skrze nás. „Blahoslavený je člověk, jehož síla je v tobě (Žalm 84:6). Byli vysvobozeni, aby už nespoléhali sami na sebe, ale aby šťastně běhali, pracovali, tvořili a sloužili v plné závislosti na Bohu.
Autor: Marshall Segal
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s DesiringGod.