Vaši radost vám nikdo nevezme: Proč musel Ježíš opustit zemi

Jak se blížila chvíle Ježíšovy smrti, stále více se zaměřoval na upevnění radosti svých učedníků, protože zanedlouho měli čelit těžkostem. V Janovi 16:4–24 se zabývá dvěma hlavními hrozbami pro jejich radost. Za prvé, opustí je a půjde k Otci. Za druhé, brzy zemře. Zdá se, že obě tyto skutečnosti podkopávají stálou radost.

Ježíš promlouval ke zmateným učedníkům způsobem, který i přes uplynulá staletí upevňuje také naši vrtkavou radost. A ne náhodou, byl to jeho záměr: „Toto jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a aby vaše radost byla naplněna“ (Jan 15:11).

Váš zármutek potrvá jen krátce

Nejprve je opustí. To nezní jako dobrá zpráva. „Nyní však odcházím k tomu, kdo mne poslal… Ale že jsem vám toto pověděl, zármutek naplnil vaše srdce“ (Jan 16:5–6). Tento zármutek vychází sice z lásky, ale také z nepochopení. Neměli totiž ponětí, jak by jim jeho fyzická nepřítomnost mohla být k užitku. 

Ježíš se tedy snaží upevnit jejich radost z jeho fyzické nepřítomnosti nikoli snižováním jejich lásky, ale odstraněním jejich nevědomosti. „Ale říkám vám pravdu: Je pro vás užitečné, abych odešel. Neboť neodejdu-li, Zastánce k vám nepřijde; odejdu-li, pošlu ho k vám“ (Jan 16:7). Jeden z mnoha důvodů, proč je jeho odchod k jejich dobru, je Duch Svatý, který lépe zpřítomní Ježíšovu slávu – a to ještě osobněji, než kdyby byl v těle: „Když však přijde On, Duch Pravdy, uvede vás do veškeré pravdy. … On mne oslaví, neboť z mého vezme a oznámí to vám. Všechno, co má Otec, je mé“  (Jan 16:13–15).

To je přímo dechberoucí. Chápeme, co to znamenalo pro učedníky a co to znamená pro nás? Mnoho dnešních křesťanů říká: „Kdybych tam tak mohl být a vidět se s ním tváří v tvář!“ nebo: „Kdybych tak mohl vidět Ježíše takového, jaký skutečně byl – nějakým hmatatelným způsobem!“

Podobné touhy prozrazují obrovské nepochopení našich výsad. Ježíš, který zemřel a vstal z mrtvých, zde sice není fyzicky přítomný, ale je přítomný skrze Ducha. Zastánce, Duch pravdy, kterého seslal Otec, je Duchem vzkříšeného Krista. „Nezanechám vás jako sirotky, přijdu k vám“ (Jan 14:18). Když přichází Duch, přichází i Ježíš. A tato přítomnost, uvádí Kristus, je lepší než ta fyzická. 

Máme Ducha Kristova, který v nás působí, oslavuje vzkříšeného Krista a zosobňuje nám všechno, čím je pro nás Otec v Kristu, i jeho vítězství nad smrtí. To je daleko větší zázrak, než jaký kdy viděli učedníci na vlastní oči. Neexistuje větší sláva, než ta Boží, která se zračí ve tváři vzkříšeného Krista (2. Korintským 4:6). Čím jsme plnější Ducha, tím jasněji vidíme a těšíme se z této slávy. 

To je první způsob, jak se Ježíš snažil upevnit jejich pokoj v posledních, temných hodinách před svou smrtí. Přestože brzy na dlouho odejde, bude stále s nimi, a to daleko lepším způsobem, než kdyby zůstal na zemi.

Hluboký zármutek na krátkou dobu

Druhý způsob, jak Ježíš upevňuje jejich radost, je pozoruhodný. Učedníci si mysleli, že mu porozuměli, když prohlásil: „Odcházím k Otci a již mne neuvidíte“ (Jan 16:10). Chápali, že je opustí na dlouhou dobu, že ho možná už v životě neuvidí.

Náhle však Ježíš pronesl tato nečekaná slova: „Zanedlouho mě již nespatříte a zanedlouho mě opět uvidíte“ (Jan 16:16). To je zmátlo. Vždyť řekl: „Odcházím k Otci.“ Řekl, že místo sebe pošle Ducha pravdy. Neříkal nic o svém rychlém návratu. A tak se začali ptát: „Co znamená to, co říká: ‚Zanedlouho‘? Nevíme, co mluví“ (Jan 16:18).

Pokaždé, když se Ježíš pokoušel učedníkům vysvětlit, že cesta k Otci vede přes jeho hrozivé ukřižování, odmítali to nebo byli zmatení. „Oni však tomu výroku nerozuměli, ale báli se ho zeptat“ (Marek 9:32). A přesně o tom nyní hovořil. Přesto netušili, nakolik bude jejich radost během následujících tří dnů v ohrožení. Pokud má jejich radost zůstat stálá a vydržet, musí je na to připravit. 

Proto je varuje před přicházejícím zármutkem. Nesnaží se upevnit jejich radost tvrzením, že nepocítí zármutek. Naopak, budou velmi zarmouceni. A navíc velmi brzy – doslova „zanedlouho“. Proto říká: „Zanedlouho mě již nespatříte.“ To je důvodem, proč se rmoutí. Neřekl sice doslova: „Nespatříte mě, protože budu mrtvý“, avšak přesně to měl na mysli. Sám svá nepřímá slova označil za přirovnání (Jan 16:25).

Aby upevnil jejich radost, Ježíš ukazuje, že tento zármutek potrvá jen krátce („… zanedlouho mě opět uvidíte“), a poté jejich zármutek staví do kontrastu se třemi věcmi: 1) s radostí světa, 2) s jejich budoucí radostí a 3) s radostí matky po porodu.

1. Zármutek v porovnání s nehynoucí radostí

Amen, amen, pravím vám, vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat (Jan 16:20).

Proč Ježíš říká něco takového uprostřed jejich zármutku? Protože když určité věci očekáváte, pravděpodobně vámi tolik neotřesou. Ježíš v podstatě říká: Až se budete rmoutit nad mou smrtí, svět váš zármutek ještě prohloubí. Zatímco budete vzlykat, uslyšíte posměch: „Jiné zachránil, ať zachrání sebe, je-li ten Kristus Boží, ten Vyvolený“ (Lukáš 23:35)

Učedníci to potřebovali vědět. Bylo to součástí Božího plánu jejich záchrany. Herodův výsměch Ježíši byl součástí věčného plánu (Skutky 4:27–28). Ježíše nezaskočilo, že se svět bude radovat z jeho smrti. Věděl, jaká trápení ho postihnou a že je bude provázet i nelítostný posměch. „Svět se bude radovat.“  

Učedníci to potřebovali vědět. Vědění je sice nedokázalo uchránit před zármutkem, ale pomohlo jim mu lépe čelit. Věděli, že blahosklonný posměch vrahů je součástí Božího plánu. Ježíš jim řekl: Přestože se to musí stát, bude to jen nakrátko.

2. Jejich vlastní budoucí radost

Budete zarmouceni, ale váš zármutek se změní v radost (Jan 16:20).

Ježíš zde upřesňuje vlastní výrok, který je tak zmátl: „Zanedlouho mě již nespatříte a zanedlouho mě opět uvidíte“ (Jan 16:16). Během několika hodin má zemřít a být pohřben. Už ho nespatří a budou se rmoutit. Ale za tři dny ho opět uvidí. „Zanedlouho mě opět uvidíte“ a „váš zármutek se změní v radost“ (Jan 16:20).

Říká, že po smrti bude vzkříšen. Po zármutku přijde radost. Až zítra ráno uvidíte všechny ty hrůzy, nezapomeňte, že jsem vám to říkal. Můžete se rmoutit z lásky ke mně. Ale nedovolte, aby ignorance pohřbila vaši naději. 

Radost světa se rozplyne. Co mu působí radost a vám smutek, brzy pomine. Budu naživu. Oni padnou. Budete to vy, ne oni, kdo se bude radovat. Váš zármutek je nevyhnutelný stejně jako má smrt. Ale jakmile vstanu z hrobu, přestanete se rmoutit.

3. Matka po porodu

Žena, když rodí, má zármutek, protože přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná již na soužení pro radost, že se na svět narodil člověk (Jan 16:21).

V tomto přirovnání je obsaženo daleko víc než pouhá skutečnost, že po porodních bolestech přichází radost. To je jistě důležitá pravda. Nejdřív přichází bolest, potom radost. Během následujících tří dnů to bude platit i o Ježíši a jeho učednících.

Porodní bolesti však nejenže předcházejí porodu dítěte, ale přímo k němu vedou. Po porodních bolestech nepřiletí k oknu čáp s dítětem. Dítě nepřichází na svět jen v rámci porodních bolestí, ale skrze porodní bolesti.

Tak je tomu i s touto radostí následující po Ježíšově smrti. Přirovnání k matčiným porodním bolestem neodkazují pouze na Ježíšův odchod („již mě nespatříte“), ale také na Ježíšova trápení. Nejen na jeho odloučení, ale také na jeho bolest. Radost tedy nepřichází jen v rámci bolesti, ale skrze ni. Nejenže Ježíšova bolest na kříži předchází radosti, ona ji vytváří.

Ježíš to zdůrazňuje slovy ve verši 20. Říká: „Váš zármutek se změní v radost.“ Neříká: „Váš zármutek vystřídá radost“, ale doslova „změní se v radost.“ Henry Alford vysvětluje: „Nejen nahradí radost, ale změní se v ní – důvod k zármutku se tedy stane důvodem k radosti; tak jako se Kristův kříž plný hanby stal chloubou křesťanů, viz Galatským 6:14“ (Greek New Testament, sv. 1, s. 870).

Je zjevné, jaký dopad mají kříž a vzkříšení – jak se muka kříže stala naší radostí. Kristovo utrpení odňalo náš hřích a Boží hněv, přivedlo nás k Bohu a zajistilo nám radost. „Vždyť i Kristus jednou provždy trpěl za hříchy… aby vás přivedl k Bohu“ (1. Petrův 3:18). „Hojnost radosti je tvá přítomnost“  (Žalm 16:11). „Skrze něho [tedy jeho utrpení] jsme vírou získali přístup k této milosti, v níž stojíme a chlubíme se nadějí Boží slávy“  (Římanům 5:2).

Když Ježíš říká, že poté, co žena porodí dítě, „nevzpomíná již na soužení pro radost, že se na svět narodil člověk“, myslí tím, že porodní bolesti jí nejprve sužují, ale poté ji v konečném důsledku přinášejí radost. Tak je to i s Ježíšovým zármutkem a jeho dopadem na učedníky. Ježíš jim to oznámil s předstihem, aby upevnil jejich radost: Všechen zármutek se „změní v radost“ (Jan 16:20).

Ježíš řekl o jejich radosti ještě jednu úžasnou věc, která ji měla upevnit natolik, aby dokázali projít přicházející bouří Velkého pátku. Dítě, které se v tomto přirovnání narodí ženě, představuje Ježíše po vzkříšení. Po vzkříšení už nikdy nemůže zemřít. „Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá“ (Římanům 6:9). Když porodní bolesti, které v tomto případě představují smrt, dávají život, je tento život věčný.

To znamená, že radost, kterou Ježíš zaslibuje, je věčná. „Opět vás však uvidím a vaše srdce se bude radovat a vaši radost vám nikdo nevezme“  (Jan 16:22). Jinými slovy: „Tato radost je nezničitelná, protože vás uvidím. Vstanu z mrtvých. Budu žít a budu navěky s vámi skrze svého Ducha. Vaši radost vám nikdo nemůže vzít, protože od vás nebudu vzat já. Já jsem vaše radost (Jan 15:11; 17:13). „Nezanechám vás jako sirotky, přijdu k vám“  (Jan 14:18).

Nikdo vám nemůže vzít tuto radost

Málokdy slýcháme, že bylo pro nás lepší, když nás Ježíš opustil a odešel k Otci. „Je pro vás užitečné, abych odešel. Neboť neodejdu-li, Zastánce k vám nepřijde; odejdu-li, pošlu ho k vám“ (Jan 16:7).

Duch Svatý, Zastánce, působil ve světě pochopitelně ještě předtím, než Ježíš odešel k Otci. Ale jednu věc před Ježíšovým vzkříšením nikdy neudělal: neoslavil vzkříšeného Pána vesmíru! To je jeho hlavní úlohou ve světě. „On mne oslaví“ (Jan 16:14). Dělá to denně a svrchovaně ve všech Božích dětech. Kdykoli vidíme Kristovu slávu, je to „od Pána Ducha“ (2. Korintským 3:18). Bez něho bychom všichni ztroskotali ve víře. 

Duch prostřednictvím tohoto díla, kdy je vyvyšován Kristus, naplňuje Ježíšovo zaslíbení o tom, že naši radost nám nikdo nevezme (Jan 16:22). Zamyslete se nad tím! Pochybovači a posměvači vám nemůžou vzít vaši radost. Lékař s výsledky biopsie vám nemůže vzít vaši radost. Váš nevěrný manžel nebo manželka vám nemůžou vzít vaši radost. Vaše zbloudilé dítě vám nemůže vzít vaši radost. Politická situace, hrůzy světa, střelby na školách, rasová nespravedlnost, finanční potíže, nezaměstnanost, teologické rozepře, nenaplněné sny, vzpomínky na vaše selhání – nic z toho vám nemůže vzít vaši radost. Nikdo a nic.

„Opět vás však uvidím a vaše srdce se bude radovat a vaši radost vám nikdo nevezme“ (Jan 16:22). To znamená: vstanu z mrtvých. Potvrdím to tím, že vám pohlédnu přímo do tváře. Poté odejdu k Otci. Pak na vás vyliji svého Ducha. A než se vrátím, můj Duch zosobní mou slávu takovým způsobem, že vám nikdo nevezme vaši radost.

Nejen radost

Ježíš nezaslíbil pouze radost. „Ve světě máte soužení. Ale buďte dobré mysli, já jsem přemohl svět“ (Jan 16:33). Buďte dobré mysli! Jak bychom nemohli být? Nejen, že přemohl svět, peklo, ďábla i smrt, ale zůstává s námi a v nás jako mocný válečník v boji proti všem našim nepřátelům. „Vy, dítky, jste z Boha a přemohli jste je, neboť ten, který je ve vás, je větší než ten, který je ve světě“ (1. Janův 4:4).

Ano, soužení nás nemine. V tomto světě se budeme rmoutit nade vším možným a tak často, že to ani nedokážeme spočítat. Ale svět, který nám působí zármutek, nebude mít poslední slovo. Proto je křesťanovým mottem v tomto světě „zarmucovaný, avšak stále se radující“ (2. Korintským 6:10). Uprostřed všeho zármutku nás podpírá mocný Zastánce. „Proto jásáte, i když jste nyní nakrátko, je-li to nutné, zarmouceni rozličnými zkouškami“ (1. Petrův 1:6).

Možná máte pokušení zvolat: „Kéž bych se mohl vrátit v čase a vidět ho na vlastní oči!“ Ale pamatujte, nyní vidíte prostřednictvím jeho Ducha a jeho slova víc, než viděli učedníci za jeho pozemského života. A uvidíte ho znovu, ale ne takového, jaký byl. Jeho tvář bude, „jako když slunce září ve své síle“ (Zjevení 1:16). Vezměte povzbuzení z Petrových slov: „Ač jste ho neviděli, milujete ho; ačkoli ho ani nyní nevidíte, věříte v něho a jásáte nevýslovnou radostí, plnou slávy“ (1. Petrův 1:8). To je radost, kterou vám nikdo nevezme. 


Autor: John Piper

Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s DesiringGod.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial