Lidi nemění knihy, ale odstavce

Často říkávám: „Lidi nemění knihy, ale odstavce, někdy i věty.“ 

Možná to vůči knihám není fér, vždyť odstavce k nám přicházejí jejich prostřednictvím a často jim zvláštní sílu propůjčuje právě kontext. Ale to nic nemění na následující skutečnosti: Jedna věta nebo odstavec nám může utkvět v mysli v takové míře, že i když vše ostatní zapomeneme, mají na naše životy ohromný dopad. 

Snad bude užitečné, když to ilustruji na dvou knihách Jonathana Edwardse, které mě osobně ovlivnily nejvíce. Předložím vám jejich klíčové odstavce a poznatky. Většinu jejich zbylého obsahu jsem už dávno zapomněl (ale kdo ví, zda nezůstalo v mém podvědomí něco, co má nyní na můj život značný dopad).

1. The End for Which God Created the World (Cíl, pro který Bůh stvořil tento svět)

Ze všech knih, které jsem kdy četl, mě tato kniha ovlivnila možná nejvíce ze všech hned po Bibli. Její vliv nemůžu oddělit od sylabu, který byl součástí kurzu s názvem Jednota Bible na teologickém semináři, na němž vyučoval Daniel Fuller. Z knihy jsem přijal dvě hluboké pravdy. První:

Vše, co Písmo říká o nejvyšším záměru Božího díla, je vyjádřeno v jedné frázi – Boží sláva (Yale, sv. 8, s. 526).

Tato kniha, kterou skrz naskrz prostupovalo Písmo, dosvědčovala pravdu, která se stala jednou z nejdůležitějších v mém životě: Bůh koná všechno ke své slávě. Poté jsem narazil na úsek, který mi změnil život: 

Když tvorstvo Boha zná, váží si ho, miluje ho, raduje se v něm a chválí ho, Boží sláva je tím zjevována a zároveň je mu tím přiznávána; Bůh dává ze své plnosti a plnost se k němu navrací. Dochází tedy jak k vyzařování světla, tak k jeho odrážení. Světlo dopadá na stvoření a odráží se od něho zpět. Od Boha a skrze Boha vycházejí paprsky slávy, načež se vracejí zpět ke svému zdroji. Všechno je z Boha, skrze Boha a pro Boha; Bůh je v tomto ohledu počátkem, středem i koncem (Yale, sv. 8, s. 531).

Vnímal jsem to jako něco nádherného. Žasl jsem nad tímto vykreslením Boží velikosti. Dopad této pasáže byl o to silnější, že její poslední věta jasně odrážela slova z listu Římanům 11:36: „Vždyť z něho a skrze něho a pro něho jsou všechny věci. Jemu buď sláva na věky. Amen.“ 

Ale klíčová věta, která mi změnila život, byla tato: „Když tvorstvo Boha zná, váží si ho, miluje ho, těší se z něho a chválí ho, Boží sláva je tím zjevována a zároveň je mu tím přiznávána.“ Nebo ještě konkrétněji: „Když se tvorstvo raduje v Bohu, Boží sláva je tím zjevována a zároveň je mu tím přiznávána.“ Boží sláva se zjevuje tehdy, když jsem v Bohu šťastný. Nebo jak uvedl Edwards: „Štěstí tvorstva spočívá v radosti v Bohu, skrze níž je Bůh vyvyšován a zvelebován“ (Yale, sv. 8, s. 442). Z toho plyne, že nemít své největší štěstí v Bohu znamená okrádat ho o jeho slávu, což mění všechno.

Tak vznikla teze, která prodchnula celý můj život: Bůh je v nás nejvíce oslaven, když v něm nalézáme své největší potěšení

2. The Freedom of the Will (O svobodné vůli)

Tato kniha mi vzala dech. Díky širokému záběru a nekompromisnosti jejích argumentů jde o jednu z nejnáročnějších knih, jakou jsem kdy četl. David Wells ji považuje za přelomovou knihu: Způsob, jakým zhodnotíte její argumenty, určí, kam bude směřovat váš život. Z mého pohledu byla neodolatelně přesvědčivá. Níže je nezapomenutelná věta, která vše shrnuje: 

Boží morální vláda nad lidmi, s nimiž jedná jako s mravně odpovědnými, když jim přikazuje, radí, volá, varuje, odrazuje, zaslibuje, hrozí, odměňuje a trestá, se nevylučuje s jeho svrchovaným a prozřetelným řízením všech událostí ve vesmíru, ať už je sám působí, nebo je dopouští (Yale, sv. 1, s. 431).

Bůh řídí všechny události bez výjimky včetně mých vědomých činů, a to takovým způsobem, že jsem stále zodpovědný za to, zda budu odměněn nebo potrestán. Jeho svrchovanost a má zodpovědnost jdou ruku v ruce. Následky vyplývající z této skutečnosti jsou nedozírné. 

Jedna z nejdůležitějších věcí, která přispěla k pochopení této skutečnosti, bylo Edwardsovo rozlišení mezi přirozenou neschopností něco udělat morální neschopností. Toto je klíčový odstavec:

Když jsme přirozeně neschopní něco vykonat, znamená to, že něco nedokážeme, ani kdybychom chtěli, neboť je to, jak se říká, proti přírodě; případně nám brání určitá vada nebo nedostatek, ať už se týká intelektu, tělesné složky nebo vnějších okolností. Morální neschopnost však nespočívá v žádné z těchto věcí. Jedná se o nedostatek správných postojů, nebo naopak o silný sklon k těm zlým; může to být nedostatek správných motivů vedoucí k činům, nebo naopak silný sklon ke špatným motivům (Yale, sv. 1, s. 159).

Pokud jsme přirozeně neschopní něco vykonat, nejsme ani povinni to vykonat (například když se chceme zvednout ze židle, ale nemůžeme, protože jsme k ní připoutáni), ale pokud jsme morálně neschopní něco vykonat, jsme povinni to vykonat (například zachovávat Boží zákon, i když nechceme, protože ho nenávidíme). Tento postřeh byl pro mě také zásadní pro pochopení Římanům 8:7 (myšlení těla se nemůže podřídit Bohu) a 1. Korintským 2:14 (duševní člověk nemůže přijmout věci Ducha Božího).

Když se ohlížím zpět za svým životem a přemýšlím, co jsem mohl vidět v Božím slově a prožít, jsem vděčný za klíčové věty a odstavce a za lidi zmocněné Bohem, kteří je napsali. V tomto ohledu jsem Bohu vděčný za Jonathana Edwardse.


Autor: John Piper

Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s DesiringGod.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial