Požehnání se může stát prokletím

Ta nejtemnější a nejvíc neodolatelná pokušení přicházejí s požehnáním. Když se radujeme z materiálního zaopatření, nějakého průlomu nebo vítězství, ať už v osobním životě, práci nebo službě, naše duchovní obrana často upadá. Můžeme začít žít ze setrvačnosti. Můžeme zanedbávat růst ve zbožnosti a opomíjet vztahy, které nás přibližují ke Kristu a pomáhají nám se na něho spoléhat. 

Zato utrpení má často opačný efekt. Připravuje nás na obranu (bdění) a přivádí nás na kolena (pokora). Zbavuje nás spoléhání na sebe sama a odstraňuje třpyt světských potěšení a rozkoší. Utrpení nám často pomáhá vidět duchovní a věčnou skutečnost živěji a hmatatelněji, což vede k lepšímu pohledu a zaměření na důležitost pozemského života. 

Požehnání však může paradoxně otupit naše duchovní smysly a umenšit naše duchovní odhodlání. Může otevřít dveře novým a nenápadným pokušením. V biblických dějinách vidíme, že i silní muži se chytili do této pasti. Například král David porazil desetitisíce nepřátel s postojem muže podle Božího srdce, jen aby se potom plazil před manželkou cizího muže, zatímco si užíval pokoj a kořist, které získal boji. Těžkosti a zranitelnost, které prožíval v jeskyních, z něho vytáhly to nejlepší, zatímco přepych, který si dopřával v paláci, odhalil to nejhorší. 

Ale pád jiného krále jedinečným (a varovným) způsobem ukazuje, jak k selhání dochází uprostřed požehnání.

Iluze o vlastní síle

Daniel 4 začíná slovy, která by měla hlasitě rozezvučit náš duchovní alarm: „Já, Nebúkadnesar, jsem spokojeně pobýval ve svém domě, ve svém paláci jsem jen kvetl“ (Daniel 4:1). Nebúkadnesar na vlastní oči přihlížel, jak Bůh zachránil tři muže z ohnivé pece, což pyšného krále vedlo k pokoře před Bohem a jeho uctívání (Daniel 3:28–29). Taková zkušenost v něm měla probudit trvalý úžas a opatrnost, aby nejednal tak povýšeně jako doposud. Místo toho však vidíme královu samolibost. Bohatství jeho království živilo a hýčkalo jeho pýchu. Bůh se ho tedy pokusil zlomit a dal mu sen (Daniel 4:2).

Žádný kouzelník ani astrolog nemohl vyložit význam tohoto děsivého snu, v němž byl ohromný, krásný a plodný strom náhle podťat. A tak Nebúkadnesar předvolal Daniela, který už mu předtím sen vyložil (Daniel 2:30). Tento sen byl však příliš znepokojivý i pro samotného Daniela (Daniel 4:16). Krále varuje: „To jsi ty, králi, jenž jsi vyrostl a zesílil, svou velikostí vyrostls a dosáhl jsi k nebi a svou vládou na sám kraj světa“ (Daniel 4:19). Budeš podťat. Budeš sesazen z trůnu a vyhnán z domova. Přijdeš o rozum a budeš spásat trávu jako dobytek (Daniel 4:22, 29). A tato hrozivá šílenost tě zachvátí na několik let

Nebúkadnesar měl hojné požehnání. Oplýval větším bohatstvím a mocí než kdokoli jiný v tehdejším světě, ale požehnání se pro něj stalo prokletím. „Raději, králi,“ naléhá Daniel, „kéž bys dal na mou radu a své hříchy ve prospěch spravedlnosti odvrhl a své nepravosti ve prospěch dobročinnosti vůči chudým. Třeba se tvá spokojenost prodlouží“ (Daniel 4:24).

Jak nereagovat na požehnání

Král Nebúkadnesar byl dvakrát pokořen a Danielovi vyznal: „Opravdu, váš bůh je bůh bohů a pán králů“ (Daniel 2:47). Jak ale ve světle toho, co věděl a viděl, reagoval na toto nové a tvrdší varování, zatímco si hověl ve svém domě? Když se o několik měsíců později procházel po střeše svého paláce, obdivně prohlásil:

Tak tedy toto je ten velký Babylon, který jako sídlo královské jsem já vybudoval silou své moci a ke cti svého majestátu (Daniel 4:27).

Pokud chcete recept na to, jak nereagovat na požehnání a úspěch, stačí se podívat na zaslepenost a bláznivost tohoto pyšného muže. Přísadami tohoto receptu jsou varování, která máme mít na paměti, když Bůh žehná dílu našich rukou. 

PÝCHA

Tak tedy toto je ten velký Babylon, který… jsem já vybudoval…

Pýcha přijímá Boží požehnání jako něco vydobytého a zaslouženého. Stejně jako Nebúkadnesar se dívá na naši rodinu, práci, pověst, vliv, službu a tiše říká: „Podívej, co jsem vybudoval“. Pýcha podněcuje povýšenost a živí naši zranitelnost. „Samozřejmě, že by ti to Bůh dal. Jak by nemohl? Podívej, jak dobře plánuješ a jak jsi výmluvný, pracovitý a okouzlující.“  

Pokora vnímá jakýkoli růst, zaopatření, úspěch nebo poznání jako to, co skutečně jsou: dar. „Člověk si nemůže vzít nic,“ říká moudře Jan Křtitel, „není-li mu to dáno z nebe“ (Jan 3:27; Jakubův 1:17). Vůbec nic. Nic dobrého, co máte nebo co děláte, není vaší zásluhou, ale Boží zásluhou.

SPOLÉHÁNÍ NA SEBE SAMA

Tak tedy toto je ten velký Babylon, který… jsem já vybudoval silou své moci…

Soběstačnost přijímá Boží zaslíbení jako důkaz naší síly a našich schopností. Tento hříšný podnět se jistě překrývá s pýchou (a je v ní zakořeněn), ale všimněte si, jak se vyjímá v králových slovech „silou své síly“. Nejenže si přivlastnil zásluhy, ale navíc se chvástal – nejen „svou silou“, ale „silou své moci“. Viděl na vlastní oči, jak Bůh zachránil tři muže z ohnivé pece, ale přesto se chvástal tím ubohým málem, které dokázal. 

Ti, kdo ochutnali Boží milost v Kristu, jsou však vůči chvástání alergičtí. Když přijde požehnání, raději společně s Pavlem vyznávají: „Boží milostí jsem to, co jsem. A jeho milost, kterou mi prokázal, nebyla marná, vždyť jsem usilovně pracoval více než všichni ostatní — nikoli já, nýbrž Boží milost, která byla se mnou“ (1. Korintským 15:10). Tvrdě pracují, ale zásluhy připisují Bohu. „Vždyť kdo ti dává vyniknout? Co z toho, co máš, jsi nedostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nedostal?“ (1. Korintským 4:7; 1. Paralipomenon 29:14).

SEBESTŘEDNOST

Tak tedy toto je ten velký Babylon, který jako sídlo královské jsem já vybudoval silou své moci…

Sebestřednost přijímá Boží požehnání jako povolenku k sobeckosti. Když si Nebúkadnesar prohlížel Babylon, viděl v něm královské sídlo – místo pro pohodlí a uspokojení krále, tedy pro sebe samotného. Celý svět viděl jako prostředek k naplnění svých tužeb. Už jsme viděli, jak mnoho služeb tento postoj narušil a zničil. Kolik pastorů nebo vedoucích nabylo na důležitosti, a nakonec zneužili svůj vliv, aby si nechali sloužit (pričemž postupně ztráceli svou reputaci)?

Oproti tomu milost přijímá požehnání jako příležitost k lásce. „Dary milosti, podle toho, jak jej každý přijal, si služte navzájem jako dobří správci rozličné Boží milosti“ (1. Petrův 4:10). Pavel rovněž napsal: „Byli jste přece povoláni do svobody, bratři. Jen aby se vám ta svoboda nestala záminkou pro tělo. Vy však skrze lásku služte jedni druhým“ (Galatským 5:13). Pokorný se učí následoval Ježíše, který užíval svou moc a postavení k budování druhých, i když se sám musel ponížit „až k smrti, a to smrti na kříži“ (Filipským 2:8). Bůh nám v Kristu žehná, aby nás vybavil a motivoval k požehnání druhých (2. Korintským 1:3–4).

PRÁZDNÁ CHLOUBA

Tak tedy toto je ten velký Babylon, který jako sídlo královské jsem já vybudoval silou své moci a ke cti svého majestátu.

Prázdná chlouba přijímá Boží požehnání a v úctě se sklání před námi samotnými. Nebúkadnesar si prohlížel, co mu dal Bůh – tedy co umožnil postavit a vzkvétat – a využil to ke své vlastní slávě. Zatímco moudří zpívají: „Nebesa vypravují o Boží slávě; obloha vypovídá o díle jeho rukou“ (Žalm 19:2), král žasl nad sebou samým: „Podívejte, jak jsem slavný.“ Jiného krále z pozdější doby stihla za stejný hřích smrt (Skutky 12:23).

Můžeme si myslet, že Nebúkadnesar představuje zvláštní a tragický případ, ale jen pokud jsme nečelili stejnému pokušení ve své rodině, práci nebo službě. Pokud jsme si negratulovali, když jsme dosáhli úspěchu nebo získali majetek, když jsme udělali dobrý skutek nebo poskytli moudrou radu. Jak často se pozastavíme, a ať už to řekneme nahlas, nebo ne, vychutnáváme si chvilku falešného domnění o vlastní slávě?

Milost uctívá, ale nikdy neuctívá sebe sama a nikdy nemá iluze o vlastní slávě. Milost radostně zpívá: „Ne nás, Hospodine, ne nás, ale své jméno učiň slavným pro své milosrdenství, pro svou věrnost“ (Žalm 115:1). Zbožný člověk slouží, pracuje a miluje „ze síly, kterou poskytuje Bůh, aby byl ve všem oslavován Bůh skrze Ježíše Krista, jemuž patří sláva a moc na věky věků. Amen” (1. Petrův 4:11).

Ať tedy jíte nebo pijete, prožíváte úspěch či selhání, máte hojnost nebo nedostatek, všechno čiňte – a všechno přijímejte – k Boží slávě (1. Korintským 10:31). Odmítněte pokušení, které přivedlo k pádu krále Nebúkadnesara, a radujte se z odměny, která přináší uspokojení a naplnění – totiž vědomí, že všechno, co máme a co děláme, je z Boha, skrze Boha a pro Boha. 


Autor: Marshall Segal

Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s DesiringGod.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial