Náš Bůh naslouchá

Byli jste pozváni, abyste hovořili s všemohoucím Bohem celého vesmíru. Nejenže je nejmocnější, ale je všemocný. Patří mu veškerá moc a všechno má pod kontrolou. A on vás také stvořil a udržuje váš při životě. 

Tento jediný Bůh – všemocný stvořitel a zachránce – k nám promlouvá, aby sám sebe zjevil, a tak abychom ho skutečně znali. Ale nezůstává pouze u slov. Jedním z největších divů v dějinách světa je skutečnost, že Bůh naslouchá. Nejprve promlouvá, poté nám nabízí, abychom reagovali. Odmlčí se. Sklání se k nám. Nastraží své ucho, aby naslouchal svému lidu. Tento zázrak zvaný modlitba, kdy nás Bůh slyší, často bereme za samozřejmost a přistupujeme k němu lehkovážně.

Co předchází modlitbě

Zázrak modlitby nás může vést k tomu, abychom opomněli zásadní skutečnost a hned začali hovořit s Bohem nebes. Je rozdíl v tom, kdy promlouvá a naslouchá on, a kdy my. On je Bohem. Mějte to na paměti každý den až navěky. On první promlouvá a až poté naslouchá. My nejdřív nasloucháme, až potom mluvíme.

Modlitba není rozhovor, který zahajujeme. Iniciuje ho Bůh. Nejprve promluvil. Zjevil se nám prostřednictvím stvořeného světa, ve svém slově a ve Slově. A nadále promlouvá prostřednictvím slova, které osvětluje svým Duchem. „Hleďte, ať neodmítnete toho, kdo mluví“ (Hebrejům 12:25). Jeho slovo není mrtvé, ale „živé, činné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až do rozdělení duše a ducha, kloubů a morku a je schopné rozsoudit myšlenky a postoje srdce“ (Hebrejům 4:12).

Ve svém slově a skrze Slovo nám předkládá úžasné zaslíbení: že nám bude naslouchat

Zlaté žezlo

Když se Ester dozvěděla o Hamanově plánu vyhladit Židy, stála před ní těžká zkouška. Mordokaj jí nařídil, „aby vešla ke králi prosit u něj o milost a přimlouvat se před jeho tváří za svůj národ“ (Ester 4:8).

Lehce se to říká, ale hůř dělá.

Ester věděla, že v sázce je život – nejen co se týká Židů, ale jí samotné: „Všichni královi otroci i lid královských provincií vědí, že o jakémkoliv muži nebo ženě, kteří přijdou ke králi do vnitřního nádvoří, aniž budou zavoláni, platí jediné nařízení — aby je usmrtili. Jen když k nim král vztáhne zlaté žezlo, zůstanou naživu“ Byla si vědoma nebezpečí, které jí hrozilo: „Já jsem už třicet dnů nebyla zavolána, abych přišla ke králi“ (Ester 4:11). Ale nakonec se plná víry a odvahy rozhodla: „Půjdu ke králi, ačkoliv to neodpovídá nařízení, a jestliže zahynu, zahynu“ (Ester 4:16).

Nikdo si nemůže jen tak přijít před mocného krále, aniž by byl zavolán. O co více to platí v případě všemohoucího Boha. Ne proto, že tak jako v případě pozemského krále hrozí nebezpečí, ale proto, že u Boha to není ani fyzicky možné. Není člověk, k němuž by někdo mohl proklouznout přes palácovou stráž. Vůbec nikdo se k němu nemůže dostat, aniž by byl zavolán. 

Ale iniciativa vyšla od nebeského trůnu skrze Krista, který k nám nyní vztahuje zlaté žezlo. 

Proč můžeme předstoupit

Dvě klíčové pasáže (4:14–16; 10:19–25) jádra epištoly Hebrejům (kapitoly 5–10) objasňují, proč můžeme předstoupit blíž a jak.

List Hebrejům vykresluje pozadí první Boží smlouvy s jeho lidem, jehož prostředníkem byl Mojžíš. Co knihy Exodus, Leviticus a Numeri uvádějí o přibližování se Bohu a předstupování před něj, vede k hlubokému zamyšlení. Svatostánek a celý obřadní systém daný na Sinaji lidem ukazovaly, jak jsou od Boha kvůli svému hříchu vzdáleni. Lidé museli stát opodál, jinak Boží spravedlivý hněv vzplál proti jejich hříchům (Exodus 19:22, 24).

Nejprve mohl přistoupit pouze Mojžíš (Exodus 24:2), poté Áron a jeho synové, kteří sloužili jako kněží (Exodus 28:43; 30:20). Nikdo jiný se přiblížit nemohl (Numeri 1:51; 3:10), dokonce ani kněz s vadou (Leviticus 21:18, 21). Pouze ordinovaní kněží mohli přistoupit k oltáři, aby vykonali oběť smíření za sebe i za lid (Leviticus 9:7) – a pouze způsobem, který Bůh nařídil, jak se zjevně ukázalo na hrozném údělu Nádaba a Abíhú (Leviticus 10) i v případě Kórachovy vzpoury (Numeri 16; 17:13; 18:3–4, 7, 22).

Ale v Kristu nyní „máme velikého velekněze, který prošel nebesy, Ježíše, Syna Božího“ (Hebrejům 4:14). V něm „máme velikého kněze nad domem Božím“, kněze, který nám byl dán na základě víry, takže „smíme vstoupit do svatyně Ježíšovou krví, cestou novou a živou, kterou nám otevřel skrze oponu, to jest skrze své tělo“ (Hebrejům 10:19–21). Nejenže Kristus pro nás vstoupil do Boží přítomnosti, ale také nás do ní zve. On je naším předchůdcem, jenž nám dláždí cestu. Díky Kristovým zásluhám – jeho životu, smrti a vzkříšení – se můžeme k Bohu přiblížit, předstoupit před jeho nebeský trůn milosti. 

Jak můžeme předstoupit

Ale tím výčet zázraků nekončí. Nejenže v Kristu můžeme předstoupit před Boha, ale jsme také vybízeni, dokonce se od nás očekává, že to budeme dělat s důvěrou – s horlivostí a plnou jistotou. Když máme tak velikého velekněze jako Krista, „přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom přijali milosrdenství a nalezli milost ku pomoci v pravý čas“ (Hebrejům 4:16).

Máme smělou důvěru, že smíme vstoupit do svatyně Ježíšovou krví“ (Hebrejům 10:19). Ne na základě naší hodnoty, postavení nebo zásluh, ale těch jeho. Přistupujeme „s opravdovým srdcem v plnosti víry“ (Hebrejům 10:22). V této víře se nedíváme sami na sebe a neklademe si otázku: „Jsem hoden předstoupit před Boží trůn?“, ale: „Je toho Ježíš hoden?“ 

Na nic nečekejte

Zní skoro příliš dobře, než aby to byla pravda – máme přístup k Bohu (Efeským 2:18). Můžeme k němu přistupovat „s důvěrou“ (Efeským 3:12). Král celého vesmíru k nám v Kristu vztahuje zlaté žezlo. Otázkou už není, zda vůbec můžeme předstoupit, ale zda a jak často budeme před něj předstupovat. 

Máme přístup. Bůh očekává, že se skrze víru upneme na jeho Syna a budeme s důvěrou předstupovat před jeho trůn. Náš Bůh naslouchá. Slyší naše modlitby. 

Na co čekáte?


Autor: David Mathis

Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s DesiringGod.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial