Má každá rodina čas na církev?

Pokud jste v manželství a máte děti, pravděpodobně vnímáte jistá omezení.

Přestože svobodný stav s sebou přináší jedinečné výzvy, málokdy si v něm sáhneme na dno svých sil. Samozřejmě se občas unavíme, ale většinou jsme schopni udělat, co potřebujeme (i spoustu toho, co chceme), a přitom si najít čas na odpočinek, abychom nabyli nové síly. Rodina nás i přes všechna jedinečná požehnání připravuje o pocit samostatnosti. Obzvlášť děti představují výzvu pro naši radost. Když jsou malé, řešíme plenky, svačinky, výbuchy vzteku a zvláštní otázky týkající se snad všeho. V pozdějším věku s nimi řešíme trable ve škole, radosti i bolestná zklámání v přátelství, sportovní i jiné aktivity a složité otázky týkající se budoucnosti. Pokud má být rodina zdravá, rodiče pro ni musí mnoho obětovat.

Když jsem se oženil a stal jsem se rodičem stejně jako ostatní v mém okolí, viděl jsem rodiny, které kvůli nedostatku času obětovali církev. Měl jsem pro ně pochopení, ale zároveň jsem se nad nimi rmoutil. Když najdeme lásku, narodí se nám děti, koupíme dům, rozvíjíme kariéru, budujeme přátelství a věnujeme se svým zálibám, nezapomínáme nebo neopomíjíme, jak vzácné a důležité je být součástí Božího lidu?  Nyní jsem už šest let manželem a pět let otcem. Za tu dobu jsem poznal, jak se Satan lstivě snaží proti sobě stavět rodinný život a církev.

Církev však nestojí proti křesťanské rodině, ale je jejím oddaným spojencem a její neoddělitelnou součástí. Zdravé rodiny si uvědomují, jak zoufale potřebují církev. Vystaví kolem ní svůj život, aby jí mohli sloužit, pečovat o ni a milovat ji. Nedoufají jenom v to, že církev bude zaměřená na rodiny, ale usilují o to, aby byli rodinou, která je zaměřena na církev.

Ztracená vzájemnost v církvi

Kde najdeme příklad toho, jak má rodina žít v rámci církve? Mám rád novozákonní zmínky o rané církvi. Náznak vidíme například ve Skutcích 2:42–47, kde je církev vyobrazena jako zahrada života, a ne jako plantáž, na které každou neděli obhospodařujeme:

Vytrvale zůstávali v učení apoštolů a ve společenství, v lámání chleba a modlitbách. Každé duše se zmocňoval strach; skrze apoštoly se v Jeruzalémě dálo mnoho divů a znamení a na všech byl veliký strach. Všichni věřící byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svá zboží a majetky a dělili je mezi všechny, jak kdo potřeboval. Denně zůstávali jednomyslně v chrámě, po domech lámali chléb a přijímali pokrm s veselím a prostotou srdce. Chválili Boha a byli oblíbeni u všeho lidu. A Pán k jejich společenství denně přidával ty, kteří byli zachraňováni.

Ranou církev charakterizovala vzájemnost – věřící spolu trávili čas, jedli spolu, jeden druhému pomáhali, učili se spolu, modlili se spolu, nesli břemena jedni druhých a společně získávali duše pro Boha. Všem zúčastněným, což jistě zahrnovalo i mladé rodiny, zjevně přinášela tato vzájemnost užitek a nevedla je k frustraci.

Být církví znamená být spolu – a to nejen jednu hodinu v neděli. „Proto se navzájem napomínejte každý den, dokud se říká Dnes,“ píše se v Hebrejům 3:13, „aby nikdo z vás nebyl zatvrzen klamem hříchu.“ Každý den. Tehdy nebyli k dispozici telefony, textové zprávy, email nebo Zoom. Lidé byli ochotni každý den podstoupit oběti, aby mohli následovat Krista a plnit jeho povolání společně.

Kde dochází k vzájemnosti

Tato vzájemnost se prolíná Písmem prostřednictvím přikázání „jeden druhému“. První pochází od samotného Ježíše: „Dávám vám nové přikázání, abyste se navzájem milovali; jako já miluji vás, abyste se i vy navzájem milovali. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“ (Jan 13:34–35). Co odlišuje Ježíšovy následovníky ode všech ostatních lidí? Láska podobná Kristu založená na vzájemnosti. A kde k této vzájemnosti dochází? V místní církvi

  • Koloské církvi: „Slovo Kristovo ať ve vás bohatě přebývá. Ve vší moudrosti se navzájem vyučujte a napomínejte a s vděčností zpívejte Bohu ve svých srdcích chvalozpěvy, oslavné zpěvy a duchovní písně“ (Koloským 3:16).
  • Římské církvi: „Vroucně se navzájem milujte bratrskou láskou, v prokazování úcty předcházejte jeden druhého.“ A: „Přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás“ (Římanům 12:10; 15:7).
  • Tesalonické církvi: „Proto se navzájem povzbuzujte a budujte jeden druhého, jak to již činíte.“ (1. Tesalonickým 5:11).
  • Efeské církvi: „Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní a odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.“ (Efeským 4:32).
  • Korintské církvi: „Bůh sestavil tělo tak, … aby v těle nebyla roztržka, ale aby údy navzájem o sebe stejně pečovaly. A když jeden úd trpí, trpí spolu s ním všechny údy; a když je jeden úd oslavován, radují se všechny údy spolu s ním“ (1. Korintským 12:24–26).

Příběh, který Bůh vypráví o církvi, je příběhem společenství, sounáležitosti a vzájemnosti. Koneckonců, samotné slovo církev (ekklesia) znamená shromáždění. Kam se poděla tato vzájemnost?

Vzájemné společenství často padá za oběť zaneprázdněnosti. Máme tak nabitý rozvrh, že v něm není místo pro církev. Rodiny bývají často nejvytíženější. Kromě toho, že maminky a otcové musí neustále vychovávat své děti, stále častěji se stává, že oba pracují (a oba si svou práci berou domů, a dokonce i do postele). Jak děti rostou, jejich večery a víkendy stále více vyplňují různé činnosti, hry, zkoušky, recitály, domácí úkoly a návštěvy kamarádů. Rodiny tak tráví méně času společně. Není divu, že v takovém případě si více váží svého času, a nemají proto touhu oddat se církvi, nebo alespoň splnit to základní ve vztahu k ní. 

Přílišná zaneprázdněnost a společenství

Skutečnost, že pro některé je obtížné skloubit rodinný život s životem v církvi, může vycházet z tlaku moderní doby. Nicméně tento tlak není ničím novým. Ježíš nás před dvěma tisíci lety varoval před starostmi tohoto věku, svodem bohatství a žádostmi po ostatních věcech (Marek 4:18–19).

Tyto věci sice nehrozí pouze rodině, ale představují pro ni největší hrozbu. Koneckonců, apoštol Pavel nás varuje: „Kdo se oženil, stará se o věci světské, jak by se zalíbil své ženě, a je rozdělený“ (1. Korintským 7:33–34). A stejným starostem čelí i manželka. Ježíš řekl, že starosti tohoto věku jsou jako trní, které dusí jakýkoli zárodek duchovního života. Pokud se nebudeme mít před tímto trním na pozoru a neuděláme vše pro to, abychom před ním ochránili svou rodinu, pak ji nebudeme správně vést.

Jaké trní vyrostlo na zahradě vaší rodiny? Co vám brání, abyste se plně oddali Bohu a jeho lidu? V naprosté většině případů trní nepředstavují špatné cíle, ale dobré cíle, které nás však ovládly. Jde konkrétně o takové cíle, které nám brání hledat Boha, milovat jeho církev a věnovat se ztraceným. 

Ježíš jinde říká: „Nedělejte si starosti o svůj život, o to, co budete jíst a co budete pít, ani o své tělo, o to, co si obléknete“ (Matouš 6:25). Zkrátka jde o starosti, které opakovaně řeší každý rodič: jídlo, pití a oděv (a snad i šlofík). „Hledejte však nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno“ (Matouš 6:33).

Kolika rodinám brání úzkost a zaneprázdněnost v hledání Božího království? Kolik církví přichází o rodiny kvůli starostem tohoto věku, svodu bohatství a žádostem po ostatních věcech – kvůli nenápadným pokušením, která jsou jako trní? 

Úchvatná církev

Abychom jako rodina zdolali překážky, které brání životu v církvi, musíme konfrontovat zaneprázdněnost, která odvádí lidi od církve. Potřebujeme ale také vidět církev, i tu naši obyčejnou a malou místní církev, optikou Kristovy lásky a oddanosti.

Manželství, která občas odvádějí naši pozornost od Krista a církve, ustanovil Bůh proto, aby nám připomněl, že Kristus miluje církev se svatou žárlivostí: „Muži, milujte své ženy, jako i Kristus miloval církev a sám sebe za ni vydal“ (Efeským 5:25). Ano, byl poslušný až k smrti, ale nezemřel z pouhé povinnosti, ale z lásky. Chová k církvi skutečné city, je jí oddán a těší se z ní. Musíme svá zklamání a frustrace v církvi konfrontovat s planoucí láskou toho, který si ji získal svou smrtí. 

Apoštol Pavel říká, že byl povolán, aby zvěstoval „Kristovo nevystižitelné bohatství a objasnil všem, jaká je správa toho tajemství od věků ukrytého v Bohu, jenž všechno stvořil.“ Nyní dávejte dobrý pozor: „Skrze církev se tak nyní má stát známou vládám a autoritám v nebesích přerozmanitá Boží moudrost“ (Efeským 3:8–10). Božím záměrem je zjevit Kristovo nevystižitelné bohatství, skryté po staletí, ne především skrze stvoření, ani Izrael nebo proroky, dokonce ani skrze apoštoly, ale skrze církev vaši církev. 

Nepozorují nás pouze přátelé a sousedé, ale i vlády a autority v nebesích. Duchovní mocnosti v údivu sledují, jak Bůh ve své rozmanité moudrosti buduje církev, kterou tak často zanedbáváme v každodenním životě s rodinou. Možná v ní vidíme potíže, formalismus a monotónnost, ale poutá pozornost celého nebe, které vidí, jak se spása šíří mezi lidmi, ať už ve starých kostelních lavicích, nebo v pokojích. Bůh řídí celé dějiny takovým způsobem, aby uchoval slávu své milosti, kterou vylévá na církev a skrze ní.

Milovat více i s málem

Král celého vesmíru miluje církev. Nebe nad ní žasne a vaše rodina ji potřebuje: „Buďme pozorní jedni k druhým, abychom se rozněcovali v lásce a dobrých skutcích. Nezanedbávejme své společné shromažďování, jak mají někteří ve zvyku, nýbrž povzbuzujme se, a to tím více, čím více vidíte, že se ten den přibližuje“ (Hebrejům 10:24–25). Vaše místní církev potřebuje vaši rodinu (1. Korintským 12:12). Jak se jí povede bez ucha, oka nebo bez čehokoli jiného, k čemu vás Bůh povolal? 

A k čemu Bůh povolal vás a vaši rodinu? Nemůžete dělat všechno pro všechny. To jako rodiče víte. Ani uši, oči nebo kolena tak nefungují. Bůh každého z nás obdařil jedinečným způsobem a vštípil nás na konkrétní místo, abychom nějak sloužili. A tak užívejme „dary podle milosti, která nám byla dána“ (Římanům 12:6). Pokud máme dar služebnosti, služme. Pokud máme dar povzbuzování, povzbuzujme. Pokud dar pohostinnosti, buďme pohostinní. Pokud máme dar štědrosti, dávejme. Pokud se staráme o děti, vyučujme a hrajme si s nimi. Pokud máme dar modlitby, klečme na kolenou. Proste Boha o milost, abyste viděli, jaké dary udělil vaší rodině, a poté ho proste o milost, abyste je nepromrhali, ale důsledně je užívali k požehnání a budování církve.

Pokud si jako rodina uvědomíme svá omezení, budeme se modlit za sílu a rozlišování, vyhneme se trní kolem a budeme neustále rozjímat nad Ježíšovou láskou k církvi, Bůh nám pomůže milovat naši církev i s tím málem, které máme. 


Autor: Marshall Segal

Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s DesiringGod.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial